Fajront! Chudoba a rebélie. I to byl život v hornických koloniích

Životem lidí z kolonií se už dlouho zabývá ostravský historik Martin Jemelka, jehož publikace zkoumají hornické a dělnické kolonie nejen demograficky či statisticky. Autor v nich shromáždil řadu vzpomínek obyvatel kolonií a mnohé osobně vyslechl.

Vydejme se tedy dnes už podruhé v našem seriálu Fajront mezi obyvatele kolonií, z nichž někteří už dnes nežijí, za dobou jejich mládí ve staré a přitom ve své době tak moderní Ostravě. A poznejme přitom nejen kousky jejich životů, ale i té poctivé, řízné, „kratke“ ostravštiny.

Na konci války mu gestapo vybilo zuby. Dobře to dopadlo…

Augustin Gaj se narodil v Ostravě-Kunčičkách a pracoval jako tesař na dole Hlubina. Tam a v kolonii Šalomouna zažil i nacistickou okupaci. Dne 14. března 1939 začala v Ostravě okupace, německé jednotky wehrmachtu byly připravené už od 10. března za vodou v Petřkovicach a přes noc byly obsazené všechny závody v Ostravě. Tak začaly těžké časy.

My jsme na závodě organizovali různé sabotáže, vydávali jsme letáky. Obával jsem se, že by mně mohlo gestapo zatknout, tak jsem od roku 1939 přestal kouřit, prodal jsem tabačenku, protože jsem měl obavu, že by mě zavřeli a vězení bez tabáku jsem se bál. Ke konci války mě vyslýchalo gestapo, že jsem odmítl vyvěsit prapor na Hlubině, ale jen mi zuby vybili, takže to dobře dopadlo. A doma jsem řekl, že jsem měl úraz na šachtě, aby si nedělali starosti a nebáli se.

Na havírni se ledacos dělo a stalo. Tak si vzpomínám na jednu historku o důlním duchu, strašidle. Do dolu jsme vždycky s sebou brali feldflašku na pití, byla v ní káva a rum, bo v dole je vždycky horko a žízeň. A byl jsem jednou v dole s jedním polským evangelíkem, Pajurek se jmenoval.

To byl člověk velmi pověrečný, který se v dole velmi bál. A jednou při rubání se zarazil a dostal strach, že cosyk vidí. Tak všeckeho něchal a chtěl utíkat z dolu, že tam je duch. Nu ale nebyl to duch. Já jsem se tak nebál, tak jsem šel blíže a bylo to jenom dřevo důlní s uhlíkama, které vypadalo jako tělo s hořícíma očima.

Rodina se mu moc nevydařila, tak se oběsil

Hynek Kožušník se narodil v roce 1902 jako nejstarší ze sedmi dětí havíře na dole Karolina Josefa Kožušníka. Vzpomínky Hynka Kožušníka zachytila na sklonku jeho života v sedmdesátých letech ve své diplomové práci Marcela Bilová.

Hynek Kožušník znal mnohé rodiny v Šalomounově kolonii. Například havíř Štefek a jeho rodina. Byl to nadaný člověk, udělal si model šachty, jezdil s ním po výstavách, byl hodně populární. Ale ženu měl hloupou, negramotnou a nepořádnou, děti se mu nevydařily, nakonec se oběsil. Rodina Dědicova, ta nebyla moc mravná. Matka byla prostitutka a vedla k tomu od čtrnácti let obě dcerky.

Ze tří synů jeden byl pořádný, ale dva byli zloději, pořád je pronásledovala policie. Další soused Bitner byl původem ze Štýrska, ale počeštil se a žil pořádně. Rodina Menšíkova byla zajímavá tím, že měla dva otce, Menšíka a Kmána. Na dětech bylo zřetelně poznat, čí které je. To proto, že Menšík pil a do bytu si vzal podnájemníka – Kmána.

Hynek Kožušník vzpomínal, že správcem kolonie byl pan Kolář. Ten byl postrachem nepořádných žen, které rozháněl od studny, kde si rády povídaly. V kolonii byly dvě pekárny, které vedly havířské vdovy. Na chleba se zadělávalo doma, nosil se do pekárny jen upéct, platilo se asi dva nebo pět krejcarů za bochník. Později byla postavena nová pekárna s udírnou, kde si havíři mohli udit vepřové ze zabíjačky.

V noci chodili fajermoni, hastrmani, v poledne nebožtici

Josef Gurný pochází z devíti dětí a narodil se v roce 1899 v Ostravě-Přívoze ve Františkově kolonii v rodině horníka Petra Gurného. Jeho vzpomínky zaznamenal v sedmdesátých letech Jan Rohel.

Šachta Oderka, rybniky, kolonie Oderka – to byla místa, kde se pravilo Na Hrázi, kdo o tom dnes co vi? Tam byla postavena škola, ale v době tatoveho přichodu do Přivozu tam byly rybníky. Ty rybníky se tahly až k Marianskym Horam. Na hrazoch rostly duby, žaludy sme tam s mamu sbirali.

Jak tu su železnični dílny v Přivoze, tak tam byl ajzplac – kluziště. Všade tam byly same močaly, vymoly, vrbiny. Jak je včil přivozke naměsti – kostel, radnica a za radnicu školy, kaplička u Prokopa sedlaka blizko školy – tak tam tež byly močaly, rybničky. Same močaly až k Marianskym Horam! A všelijake bajky se o tych pustinach vykladaly, že tu straši – v noci fajermoni, hastrmani, v poledne nebožtíci, duše nedobrých hospodařu se tu potlukaju.

Půl roku chodila české děcka do školy v hospodě

Ja sem se narodil v te Františkove koloniji, co už je zburana. Do školy jsem začal hodit roku 1905 u Maizla. Maizl, to byl podle všeho žid, měl hospodu. Pro česke děti nebylo v puvodni škole, která byla za poslední války vybombardovana, dost mista, proto sem pul roku chodil do školy do hospody! Tam byl velky sal, tam měla první třida dost mista.

Potom jsem chodil do školy Na Hrazi. Červena škola, to byla puvodni německa škola, za republiky se jmenovala Habrmanova. Jake to bylo v te škole? No rvačky byly. Jako kluci. Němci na nas, my na Němce. Naproti školy stala při gruntě sedlaka Prokopa kaplička, nevim už kereho svateho, tam za rohem školy se to neraz semlelo.

Po škole sem se měl učit řeznikem. Řeznik Lubojacky byl pro rodiče jakysi vzor – nedaleko nas měl řeznictvi. Tam sme kupovali, tam sem měl nastupiť. Přišel sem, pravda, ale když sem viděl, jak ten majster ty svoje učně facka, tak sem cofnul. A on přišel k nam a pravi: Čemu ten vaš synek něidě, masaři, to je přece dobře řemeslo a jake živobyti! Neřek sem nic, rodiče tež nic. A šel sem na dul.

Jeho nejlepšího kamaráda zabil v rubání zával

23. řijna 1913 byla moje první šichta na dole František v Přivoze. Dlouho sem ale nehaviřoval. Odešel sem 24. srpna 1916. Přičina, že sem odešel, byla tragedie mojeho nejlepšiho kamaráda Františka Jendryska. V rubani ho zabilo!

Bylo asi pul šeste večer, jak k tomu neštěsti došlo. Motor zustal stat, zastavily se ryny. V předku bylo šest haviřuv a šest synkuv. To byli tačnici, synci od štrnacti do šestnacti let. Každy haviř měl i jednoho šlepra, folovača, ktery hazal uhli na ryny a ty to uhli transportovaly do vozuv na štrece.

A ten kluk temu svojimu haviřovi, co se menoval Šauer a měl jednadvacet let, povida: Ty Ernest, zabuduj, bo se mi zda, že ten poval jakši praska! Sloj měřila meter třicet – byl to ležak. A ten haviř seděl, kylof měl v ruce, chtěl zkusit, jaky ma strop zvuk. A jak klepnul, vypadnul z povala kameň – a v tu chvilu se zesypal cely poval!

Rany boske, ratujtě mě, bo moje děti…

Teho synka zabilo hned a ten haviř po dvuch dňach zemřel v nemocnici – měl polamanu pateř v bedrach. Třeti haviř Karč – ten přišel z Ameriky pro svoje děti. Ale bylo těsně před první světovu valku, tak už se s tyma svojima děckama nedostal nazpět a nastupil u nas jako haviř, v Americe tež haviřoval. Tak temu přivalilo nohu, v kostce mu ji rozmačkalo. Do smrti chramal, ale život zachoval.

„Ratujtě, zaval!“ Ten poplach! Zbytek chlopuv utikal do vrchu nebo nadul do zakladky. Ja byl patnact metruv vyše od teho zavalu. Synka nebylo slyšet. Šauer stukal, nařikal, ale Karč řval: „Rany boske, ratujtě mě, bo moje děti…“ Eště stále kameň padal. A včil ste měli vidět, co dokažu naši lude. Jak tam jeden za druhym do teho zavalu letěli pomahať, bez ohledu na vlastní nebezpečí…

Přes dvě hodiny trvalo zachraňovani, ale mojimu kamaradovi už nebylo pomoci. A to byla moja poslední šichta, věc razy sem do šachty nevlez. Navrchu na koksovně ano, až do duchodu sem poctivě robil, ale šachty sem se bal.

Zavřeli ho, máma přiletěla a chtěla se s vojáky poprat

Ten odchod ale nebyl tak jednoduchy, byla přece valka a šachty fedrovaly pod vojenskym komandem. Honili mě jako zběha, chytili a zavedli do zavodniho kancelařa. Vyslychal mě hejtman Elinger, žid. Ten na mě řval, že neexistuje žadne propuštěni z šachty. Ja sem temu Elingerovi na to jeho řvani klidně řek: „Tak mě třebas zastřelte, ale ja vam na dul něpujdu!“

Už před tym dulnim neštěstim robili sme odpor. Synci byli odvažnějši jak staři – neměli sme rodiny. Za vaky chleba nebylo, sadla nebylo – byly enem chlebenky, cukřenky, listky na maso, sadlo, špek, ale v obchodě na ty listky nic nědostal.

Jak zas raz něbylo nic na ty listky, zbuntoval sem osm synkuv, abychom něfarali. Sjeli jsme nadul, ale zkraja šichty hned zase vyfarali navrch. Nastal šturm, to se vi, bez synkuv byla těžba menši. Šňupalo se, vyšetřovalo. Kdo, co. No kdo, dozorci řekli, že ja!

Na druhy děň přišli vojaci a zbili mě! Ale to bylo malo. Odvedli mě do Ostravy na Jindřichovu jamu – tam bylo Kohlenkomando No. 5 Ostrava, tam byly ve sklepě kasematy – tam mě ti drani zavřeli. Dva dni sem tam seděl, kdyby ni mama – ta přiletěla, felakovi Pospišilovi vynadala, s vojakama se chtěla poprať – kdo vi, jak dluho bych byl v tych kasematech zavřeny. Hladem mě tam něchali, mama se přišla pro ztrápeného synka. To bylo na jaře 1916.

Rabovali obchody v Přívoze, nastalo krveprolití

A v roku 1917 došlo k rabunku. To byla hruza, škoda spominať. Došlo k rebelii a krveproliti. Začlo to ve Vitkovicach 2. července 1917 a zachvátilo to cely revir. I v Přivoze postřilali hodně lidi. Obchody měli Goldberger, Konig, Kulka, Willert, Hirsch – samý žid.

Sněhota byl křesťan, Gach tež, evangelik. To byli Češi, ty ludě nerabovali. Jako kluk sem se zučastnil všeckych, bylo mi osmnact. Stalo se to u Goldbergra, ja sem vzal pytel muky. Ja sem vlastně ten měch muky zachranil, aby ho lude nerozšlapali a v te hruze nězničili.

Za podjezdem na Hlučin je hasičárna, tam stal dům, co patřil Goldbergrovi. Tam sme vnikli – moře lidi – z naměsti se přivalili, z ostatních kolonyji a buhvi odkud. „Pospichajtě,“ křičeli, „ rabuje se, hurá na židy!“ František Stoklasa byl haviř, on ten rabunk v Přivoze ved. V ruce měl železnu štanglu, rozbil dveře… Tam byl takovy schod, zapačil, roleta vyletěla, dveře vypačil a hura do obchodu…

Drapli s bratrem pytel mouky a dosmýčili ho domů

Co tam bylo? Vzacne živobyti a textil. Spočatku sem stal opodal a hleděl, jak se lude mačkali a jak brali, co im přišlo pod ruky. Kdosi vysmyčil na cestu pytel muky a nechal, patrně ho zlakaly eště vzacnějši věci! Ale nevratil se. Tak sme to s mladšim bratrem drapli a zasmyčili dodom. Nebylo to daleko od kolonyje, takých dvě stě metruv.

Mamka měla trochu strach. Ale tež velku radost. To vitě, v době nejvěčiho hladu naraz 75 kilo muky – prvotřidni, žitne – po česku pšenične. A pytel muky sme vynesli na huru – už sme měli dosť náhražek z kaštanuv, žaluduv, kukuřice!

Za Rakouska byvaly takove jednoduche sudy na cement, my sme v nich mivali šupy z kobzoli – všecko se zužitkovalo, i te slupky. Ten měch muky sme něchali dole v tym sudu a nahoru dali te slupky. Na druhy den přišli četnici, v cele kolonyji dělali důkladné prohlídky. A tak vlezli i k nam a ptaju se: „Matko, matě co z rabunku? Co ti vaši synci přinesli?“ Matka pravi: „Nic němam, co bych měla? Děcek kopu a hladu trochu!“

Přikryj to a ani slova nikaj, řekl četník

Ten jeden z dvuch četnikuv pravi: Matko, marne, musime zrobiť prohlídku jako jinde!“ Začali. Jizba byla jedna, brzo byli hotovi. Niv. Tak se podivame na huru! Zustal jen jeden, ten druhy šel vizitirovať k susedovi. Vylezli sme na huru, četnik se diva - tu trochu sena pro kozu, tam trochu dřeva na podpal.

Ale jak ukazal na bečku, dušička se ve mně zachvěla. „Co mate v te bečce? „Sušene šupy,“ pravim jak by nic „A co je pod tym?“ „No tak se podivajtě.“ Odhrnul sem ty šupy a ukazal na měch! „Tak co je to?“ diva se na mě četnik. A ja pravim podle pravdy: „Vyhodili to, leželo to na cestě, tak sme to s bratrem vzali, aby se to nezmarnilo…“

Četnik chvilu stal, hledi na mě, pravi. „Přikryj to a ani slova nikaj!“ Zeslezli sme nadul, mama už cela ve vředě, co včil budě, bo věděla, že se to prozradilo. A un neřek ani slova, enem: „Matko, mějte se tu dobře!“ A vyšel ven. To bylo radosti! Mama pekla placky, cele leto bylo co jesť. Synci 19, 18, 15, 13 rokuv – ti měli hlad ve dne v noci…

Obchodník Jahoda vyletěl, nadával. Lidé se vrátili a zbili ho

Rabunk, počátkem července 1917, to byly hrozne sceny: do povidel děcko vhodili, bečky kořalky, vina vytekly, pipy vyrazili, běželo to potokem. Vyrostci se opili a už potom robili všecko na potvoru.

Pamatuju – jmenoval se Jahoda – obchod, sklo. Tam nebylo zhola nic k jidlu. Minuli ho, rabovali vedle, ale Jahoda vyletěl, nadaval, napominal. A to neměl. Lude se vratili, zbili ho, všecko mu rozmlatili. Dyby byl potichu, šlo by se dal za poživatinami. Ale on ty ludi vydraždil, bili, rabovali všecko, sklo, železo. Vřelo to v nich tajak sopka. Stara křivda se vyvalila a bila hlava nehlava, nic ju nězadrželo, leda smrt.

Blumenštajn, Konigštajn – hodinař, železař – žid vedle žida – všeckych ty rozhněvani lude vydrancovali, vylekali lebo zbili. To se vi, že takove rabunky končily krvavě. A tak nad Přivozem, nad Vitkovicami a celu Ostravu bylo vyhlašene stanne pravo!

U dveří stálo děvčátko, drželo peníze a chlebenky

Obchod U Kulky, jak je Habrmanova škola, tam rabovali. Četnici šli od školy a začali střilať. Lide utikali od Kulky na obě strany polem – jak je cvičiště byvale DTJ. A tam byli mrtvi i raněni. Tam byla zastřelena děvucha.

Dale za Kulkovym obchodem bylo v ulici pekařstvi. U dveři stalo děvčatko a drželo v ruce peníze a chlebenky, ale už něnakupilo: četnicka střela je zasahla přimo do hlavy. Zustalo na mistě mrtve…

Tych oběti bylo vice – zda se mi, že dva mrtvi a tře raněni. Jednoho sme našli v přikopě u Gartnerove kovarny, ležel v rygolu u cesty, bylo tam plno prachu, z huby mu tekla krev, měl prostřelene plice. Skulil se do prachu, cely byl zmazany a krvavy, škaredy pohled.

Ten člověk měl štěstí, vylizal se, zachranil. Pomohl špitalek města Přivozu – to byla mala budova v kolonyji u hřbitova – tam sme teho raněneho zanesli. Menoval se Javorsky – synek štrnasti nebo patnactilety. Ta děvucha byla školačka.

Všichni židé nebyli upíři a vydřiduchové

Zaroveň s rabovanim probihal i pogrom na židy. Lude se na nich vylevali zlosť – zasobovani drželi v rukách většinu židi. Všeci samosebu nebyli stejni upiři, vydřiduši, jak se hlásalo. Byli tež takovi, co pomohli, ale na to se při rebelii nebere ohled.

V době stanneho prava obkličili nas vojaci, žaden nesměl bez propustky z kolonyje ven. A furt se něco hledalo, vyšetřovalo – ešče kelko dni po rabunku. Pravim vojaci, ale věčinu to byli staři landveři, landšturmaci z Podkarpatskej Rusi, z Polska. Neuměli čist ani psat – neuměli česky ani německy – žaden im nerozuměl. My mladici – bylo mi osumnast – sme chtěli ven!

Moc starosti sme si s takyma vojakama nedělali. Straži jsme ukazali jakysi papir – chlapisko to považovalo za propustku. Chvilu na ten papir zahlidal a pustil. To bylo dycky stejne: „Proše pana papir!“ „Tu maš pan papir!“ A něraz to bylo baj kus novin a na nich cosi načmarane…

Shodil ze střechy cihlu na lajtnanta, zachránila ho čapka

O rabunku a stannym pravu se dlouho vykladalo. Furt se spominaly nove a nove historyje. Všeobecně se mluvilo, že se ženske vyznamenaly. Co ty dělaly: ty se bily lepši jak chlapi!

Ženske se hrnuly do všeckych akci, protože nedostatkem nejvíce trpěly. Co se raz stalo? Přišel lajtnant s vojakami, ženske staly u pekarny a nadavaly – na chlebenky nic nedostaly. Bylo stanne pravo – lajtnant měl sebu štyry, pět vojakuv – chtěl ty roby rozhaňať. Začal, ale nědokončil!

V ten čas byl totiž kdosi na střeše pekarny – kdo, to nevim. Hodil pul cihly dolu, trefil lajtnanta do hlavy. Čapka mu spadla, lajtnant se převratil. A lude se v tu ranu rozprskli. A tym to zhaslo. Vyšetřovali, hrozili, ale nic se nedozvěděli, nic nevyšetřili. Ten lajtnant se vykuryroval, ta čapka ho zachranila – to byly také vysoke kastrole s kokardu a šiltem.

Zprávy o takových věcech se šiřily z kolonyje do kolonyje, ze šachty na šachtu. V Přivoze to začali paru dni po Vitkovicich, ale po Přivoze se rebelije šiřily furt dal. O vitkovicke Warhali se psalo, vyšla i brožura. Všecko tam bylo popisane, a o Přivoze nic, zapomnělo se na ty padle a raněne, dodnes pořadně nězname ani jejich mena…

Byt měl jedinou místnost a komoru. Ostatní bylo na dvorku

Své dětství a mládí prožil ve slezskoostravské kolonii Dolu Zárubek Mons. Erich Pepřík, který se narodil v roce 1922 v Moravské Ostravě jako prostřední ze tří synů Františka a Heleny Pepříkových v rodině s hornickou tradicí. Jeho dědeček byl havířem na Zárubku a vzpomínal, že v havířských koloniích v jeho době se žilo chudě. V přízemních domcích bydlely obvykle čtyři rodiny. Rodinný byt měl jednu místnost a komoru. Vše ostatní bylo na dvorku.

„Nebyly ani koupelny, takže havíři přicházívali domů, tak jak vyfárali, žena poslala děti ven, ohřála vodu a muž se musel vykoupat. Vodovody nebyly. Na určitých místech v kolonii byly pumpy, Žena vzala na rameno ráhno, takzvané kluky, na ně dvě vědra, načerpala vodu a nosila ji dom,“ vzpomínal kněz Mons. Erich Pepřík. „Z toho se vařilo, umývalo, koupalo. A téměř při každé domácnosti bylo prasátko. Ty ženy v koloniích se opravdu nadřely, ne méně než jejich muži na dole.

Pamatuji si, jak můj tatínek vzpomínal na Vánoce u nich doma. Bylo jich moc a místa málo, proto měli vánoční stromek – pokud ho vůbec měli – zavěšený ze stropu.

Ach, kolik žen chodívalo sbírat uhlí na haldu!

Když byla v třicátých letech hospodářská krize, pamatuji si, že děti pozorovaly, jestli se točí kola na těžní věži. Když ano, měly radost, že tatínek je v práci a přinese výplatu, když se kola netočila, bylo zle. V některých rodinách byla taková chudoba, že děti chodily i do školy bosé. Před Vánocemi přicházíval k nám do školy švec, pan Bigoš. Dvěma dětem z každé třídy naměřil na boty a ušil je. Děti je pak dostaly k Vánocům. Na takové dárky přispívaly dobročinné spolky.

Mnozí z chudobných lidí neměli šanci vyšvihnout se výš. Není divu, že se chytali šířících se revolučních myšlenek.

Ach a kolik žen chodívalo sbírat uhlí na haldu! Prohrabávaly tu vyvezenou hlušinu, a co nasbíraly, šly poctivě prodat do města. Jistě levněji než v obchodě. Ale kolik za to mohly utržit? Uhlí na venkov tehdy ještě dováželi formani koňskými povozy. Ráno jich stávaly u závodní brány dlouhé fronty. Pamatuji si na reklamní nápis: „Zárubecké uhlí se doporučuje samo. Jakost nedostižná, obsluha bezvadná“. Zárubecká těžní věž od roku 1998 už nestojí, důl se vytěžil.

Měli našetřeno na nábytek. Přišla měna a peníze ruply

„Bydlet v kolonii je pořád lepší než bydlet v paneláku,“ míní žena narozená v roce 1930 na Slovensku, jejíž vzpomínky ze života ve vítkovické kolonii Jeremenko zaznamenal v roce 2008 Martin Jemelka ve své knize Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny. „Co chcete dělat v paneláku? A kór v zimě! Připadala bych si tam jako tygr v kleci. Nechoďte na mne s panelákem, kristeježíši!“

V kolonii jsme se za minulého režimu nenudili ani v zimě, protože z počátku padesátých let, kdy ještě nebyly televize a v obchodech nebyly pěkné záclony, tak se ženské sešly a háčkovalo se. Na první záclony jsem si musela vypůjčit od sousedky, půjčila jsem si jedinkrát v životě, ale pak jsem měla nejhezčí záclony v kolonii!!

Jedinkrát v životě jsem neměla den před výplatou peníze, a to bylo v roce 1953, kdy byla měna. Měli jsme s manželem našetřené peníze na nábytek a peníze nám ruply. Hodně lidí takto přišlo o úspory. V Bělé se dokonce jeden chlap, který dělal na šachtě a měl k tomu i hospodářství, oběsil. Prodal koně a peníze mu ruply.

Šachta poskytovala osm tisíc půjčky, kterou jsme si potom na nábytek vzali, ale po splacení půjčky jsme už nikdy neměli dluhy. Raději jsem našetřila a pak jsme si něco koupili. A vidíte, jak jsou dneska mladí zadlužení – chtějí mít všichni všechno hned, a jak to potom s námi vypadá?

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.