Nejnovější zprávy: Kuriózní zranění. Na seniorku, která ležela v posteli, spadl ze stropu kus omítky Mladá žena ztratila během hokejového MS před arénou dvě malé děti, policisté je našli

Fajront!

Fajront! Když si horníci zpívali Děvčátko z kolonie nebo V jednym domku na Zarubku

​V jednym dumku na Zarubku, mjol tam chlopek švarnu robku, a ta robka teho chlopka rada nimjala. Tak tuhle písničku zpopularizoval Jarek Nohavica po celém bývalém Československu. O hornické Ostravě nebo z Ostravy je však spousta dalších písniček.

Populární hornické písně zpíval také Josef Kobr. Foto: Archiv města Ostravy

Pojďme si některé připomenout a pomůže nám v tom Hornický zpravodaj, kde v minulosti texty hornických písniček zveřejňoval neúnavný historik, propagátor a organizátor hornických akcí Vítězslav Hettenberger, o kterém jeho kamarádi říkali, že je chodící encyklopedie havířiny v ostravsko karvinském revíru.

Však ho také na festivalu Techné 2007 oficiálně jmenovali „hornickým historikem“. „S havířinou jsem začal ve dvaapadesátém jako důlní zámečník na Hlubině u kombajnu Ostravan. To byla mašina udělaná podle výkresů, které vzali totálně nasazení v Německu, když utekli po válce,“ vzpomínal Vítězslav Hettenberger.

Byl kronikářem na Dole Hlubina, kde strávil přes třicet let. „Nebyl jsem ve straně a komunisté takovým zakazovali psát. Nikdo vhodnější ale nebyl, a tak jsem to měl dovoleno,“ říkal. V penzi působil na Dole Alexandr, kde čerpal důlní vody. Na Ústavu geoniky Akademie věd ČR, tedy bývalém Hornickém ústavu, byl odborným pracovníkem se zaměřením na historii. „Archivy, fotky, dokumenty, mapy…“ líčil svou každodenní rutinu.

„Člověk by si měl uvědomit, jak ti staří havíři, kteří se scházejí třeba jednou týdně u piva, lpějí na historii a tradicích. Rádi si zavzpomínají,“ říkával Vítězslav Hettenberger. A tak se jím nechme provázet i světem písniček o ostravských hornících.

Kamarádi, dolů sfárejme

Populární pochod Kamarádi, dolů sfárejme je z operety Děvčátko z kolonie, kterou složil známý ostravský hudební skladatel Rudolf Kubín. Tato opereta byla ve své době velmi oblíbená a často hraná. Slova napsal herec ostravské operety Adolf Minský. Tuto píseň v uvedené operetě zpíval známý ostravský herec Josef Kobr a svým podáním ji velmi zpopularizoval.

Rudolf Kubín byl v letech 1949 až 1950 spoluzakladatelem a dirigentem Hornického uměleckého souboru (HUS), který byl reprezentačním souborem OKD a vystupoval při slavnostních příležitostech.

Vzpomínám si na ten krásný den,
když jsem vyšel prvně z domu ven,
šlapal si to po pěšině,
zadem k jámě Karolině, sám nesměle.
Máma mě naposled objala,
po tváři jí slza skanula,
šel jsem prvně do roboty,
a zpíval podle noty, dál vesele:

Kamarádi, kamarádi, dolů sfárejme,
kamarádi, kamarádi, bázeň nemějme.
Vyfáráme opět za svítání vzhůru každý z nás
Kamarádi, kamarádi, ke své mámě zas

Pod zemí já svého druha mám,
za toho snad život i svůj dám,
sfárali jsme kdysi spolu
v těžní kleci prvně dolů, já, kamarád.
Na pozdrav mi za něj odpoví,
v dáli v šachtě jeho podkovy
vůz když táhne po pěšině,
dole v jámě Karolině, můj kamarád.

Kamarádi, kamarádi, dolů sfárejme,
kamarádi, kamarádi, bázeň nemějme.
Vyfáráme opět za svítání vzhůru každý z nás
Kamarádi, kamarádi, ke své mámě zas

Až se jednou ráno rozední,
nevyfárám šichtu poslední,
budu někde s němou tváří,
tam kde slunko nezazáří, já kamarád.
Pomocnou mi ruku podejte,
kamarádi, ihned sfárejte,
Doma čeká synek, máma,
rád bych byl zas mezi váma, kamarádi.

Kamarádi, kamarádi, dolů sfárejme,
kamarádi, kamarádi, bázeň nemějme.
Vyfáráme opět za svítání vzhůru každý z nás
Kamarádi, kamarádi, ke své mámě zas

Hornická kapela

Pochod Hornická kapela z operety Rudolfa Kubína Děvčátko z kolonie na slova autora hudby a V. Poláčka. Pro svou melodičnost je tento pochod stále na repertoáru každé hornické kapely. Navíc ji velmi často pohybově doplňují pro potěšení obecenstva mažoretky.

Na svatého Prokopa, když sluníčko pálí,
naši horní kapelu slyšet je už zdáli.
Na svatého Prokopa, to je slavný den,
každý horník vyrukuje s panenkou svou ven,
každý horník vyrukuje s panenkou svou ven

Hornická kapela, ta dovede hrát,
od srdce do srdce trochu štěstí dát
Hrajte a zpívejte, pro mou rozmilou,
ať to ještě dneska pozná, že ji mám tak rád!

Ráno pak k muzice, děvčátko se lekne:
„Kdo srdéčko, kdo mně vzal“, nikomu neřekne.
Ach ty svatý Prokope! Ty patronku náš!
Mnoho párků dohromady na svůj svátek dáš,
nejlépe ty dobré lidi z kolonie znáš.

Hornická kapela, ta dovede hrát,
od srdce do srdce trochu štěstí dát
Hrajte a zpívejte, pro mou rozmilou,
ať to ještě dneska pozná, že ji mám tak rád!

Hornický koník

Mezi velmi melodické hornické písně patří píseň Hornický koník. V ní se opěvuje neocenitelný pomocník havířů při dopravě uhlí hornický koník Lojzík. O použití koní při dopravě v dole v našem revíru je první zmínka z roku 1868 z Dolu Hubert v Hrušově. O dva roky později pak začali v dole využívat koně na Jámě Karolina a tato doprava se pak rozšířila na další doly.

I když se v historických dokumentech nenašel celkový počet koní v našem revíru, podle tratí a těžby se předpokládá, že koncem 19. století jich pracovala na dolech asi tisícovka. Zavádění mechanizace v důlní dopravě vytlačovalo postupně koně z dolu.

Z historických záznamů jsme například zjistili, že na Jámě Louis ve Vítkovicích byl poslední kůň vytažen v roce 1918, z Dolu Šalomoun v roce 1933 a z Dolu Terezie v roce 1945. Melodická píseň, kterou složil Bedřich Beneš na slova Zikmunda Skyby tak zůstala krásnou vzpomínkou na důlní koně důležité pomocníky havířů.

Jedenkrát do šachty sfáral,
nikdy však nazpátky,
zapomněl, jak voní tráva
ze selské zahrádky.
Dvacet let rozvážel uhlí,
s vozíky jezdil rád,
dvacet let neviděl slunce,
Lojzíček kamarád.

Refrén:
Lojzíček, hornický koník,
s lysinkou bělostnou na čele,
zdali si vzpomenete,
havíři, přátelé,
zdali si vzpomenete,
havíři, přátelé

S nákladem ve štolách jezdil,
přes pražce klopýtal
kolik mu připjali vozů,
vždycky si spočítal.

A když pak praskala země,
zařehtal zděšeně,
havíři spěchali honem
do šachty větrné.

Refrén:
Lojzíček, hornický koník,
s lysinkou bělostnou na čele,
zdali si vzpomenete,
havíři, přátelé,
zdali si vzpomenete,
havíři, přátelé?

Když potom naposled padl,
ve svážné u skály,
havířské kahance nad ním
tak divně mžikaly.
Mnohý si zašeptal tiše:
Smrt stihne také nás,
nevíme jenom kdy a kde,
nevíme její čas.

Přijď k dolu

V mnoha hornických písních se zpívá o rozloučení horníka s jeho milou před odchodem na směnu. Důvodem bylo, že práce v dole patřila mezi nejtěžší a nebezpečné a nikdy se nevědělo, zda se horník vrátí. Mezi velmi melodické písně patří píseň Přijď k dolu, kterou složil hudební skladatel J. Bartoš na slova Q. M. Vyskočila. Píseň se musela pro velký úspěch velmi často opakovat.

Přijď k dolu, jitro až na stráních,
na květech perlami rosnými bude plát,
do známé aleje, přijď prosím, přijď,
v březový sad sbohem mi dát.

Přijď k dolu k večeru, až bude
za Brdy slunce tvář pozvolna zapadat,
do známé aleje přijď, prosím,
přijď v březový sad mne uvítat!

A když se nevrátím, počkej až do noci,
až soumrak roztančí hvězdný rej,
a když pak nepřijdu, sama se vrať,
mně klidu přej a neplakej!

Ostravěnko má

Před Ostravou, za Ostravou,
vede plno cestiček,
chodil jsem tam za svou milou,
provázel nás měsíček.
Hvězdičky nám plály nad hlavou,
ohně zářily nad Ostravou.
Pojď má milá, pojď ke mně blíž,
naše haldy hořet uvidíš.

Refrén:

Ostravěnko má, Ostravo černá,
když na tě vzpomínám, slzičku v oku mám.
Smutno je mi teď, vrátil bych se hned,
chtěl bych tě Ostravěnko, zas jednou uvidět.

Přes celý svět já šel bych hned
zhlédnout zas ten milý kout,
Na rudou zář, tvou černou tvář
nemohu zapomenout.
Ve dne v noci na tě vzpomínám,
až se vrátím, zas ti srdce dám,
Ostravo má za horama,
ty jsi moje láska jediná.

V jednym dumku (ostravská lidová)

Málokterá lokalita v Ostravě je tak těsně spjata s hornictvím jako Zárubek. A tak písnička vzešlá z lidové poezie nemůže chybět v hornickém zpěvníku, třebaže v ní o hornictví není ani jediné slovo. Úsměvný a spíše tklivý příběh je nahlédnutím do hornické domácnosti „v jednym dumku na Zarubku“. Stalo se to či nestalo? Nevíme, ale hlavně, že vše dobře dopadlo, byť pro robku s jistými potížemi. Nebývá zvykem, aby ostravští havíři při pěnivém moku zpívali, ale zkuste to.

V jednym dumku na Zarubku
mjol tam chlopek švarnu robku,
a ta robka teho chlopka
rada nimjala.

A ten jeji chlopek dobrotisko byl,
un te svoji robce všicko porobil,
čepaně ji pomyl, bravkum daval žrať
děcko musel kolibať.

Robil všecko, choval děcko,
taky to byl dobrotisko,
ale robka teho chlopka
rada nimjala.

Štvero novych šatu, štvero střevice,
do kostela něšla, enem k muzice,
same šminkovani, sama parada,
chlopka nimjala rada.

4) A chlopisku dobrotisku
slzy těčum po fusisku,
jak to vidi, jak to slyši,
jako robka je.

Dožralo to chlopka, že tak hlupy byl,
do hospody zašel, vyplate přepil
a jak dodom přišel, řval jak hrom by bil
a tu svoju robku zbil.

5) Včil mo robka rada chlopka,
jak un pisko, una hopka,
Hanysku sem, hanysku tam,
jo tě rada mam.

Věřtě mi, ludkově, že to tak ma byť,
raz za čas třa robě kožuch vyprušiť
a potem je dobra tajak ovečka
a mo rada chlopečka.

Cycoki (lidová písnička)

Kdo rad gospodaři, tomu profit kyně,
A to moja stara rada chova švině

Refrén:
O dualajne, kobzole su fajne
o dualajne, kobzole su fajne

Raz my vum tež měli pěrunskum ostude
Žrať to nic něchťalo, furt to bylo chude. R:

Staro mi povjalo, zabij ho břidoka,
zajděš do Ostravy, kupiš tam cycoka. R:

Třista korun v kapse, a eščě porvuzek
zpod šopy vyťungnul dvukolovy vuzek. R:

Ni, abys tam zustal, jak vloni v zimě,
navaluny kajši, ležeť ve vrbině. R:

Po Ostravě jadym s dvukolovym vuzkym,
po ceště sa potkum s kamaradym Juskym. R:

Kam jeděš s tym vuzkym, och ty lopotico,
po Ostravě jeděš, ty staro opico. R:

Jedu, jedu, kamrad až ku Karolině,
staro mě poslal na torg kupiť švině. R:

Najprv sa stavimy do stare Šalerky,
ma tam dobře pivo a gryfne kelnerky. R:

Tuž sa my vum sedli v kutě na divaně,
ku takove tluste, vygliščene Haně. R:

Hned mi vtiskla pusu a potom še pilo,
že mi z třista korun grejcara grejcara nězbylo. R:

Jak tak popijumy v te hrumski putyce,
dali sa mi napiť stare šaratice. R:

A ta šaratica, och ty muj jezusku,
posraneho kamarad přivjuz mě na vuzku. R:

Pod oknami volo na moju Terezu,
poďte tětko honem, cycoka vum vezu. R:

Moje stara leti, volo na Myryju,
ťungně oje z vuzka: a bo ho zabiju! R:

Ja to dycky pravim, že je z tebe šviňa,
za štrof, ty chachare, pujděš spať do chliva. R:

Do chliva mě vtiskla, ta Tereza moja,
pyskem sem tam pichnul do kupečki hnoja. R:

Cely pysk od hnoja, v korytě pazury,
celu noc mi lezly po pyščisku ščury. R:

Od te doby něchce už stara cycoky,
a ja nic něpravim, bo mum svoje roky.

Refrén:
O dualajne, kobzole su fajne
o dualajne, kobzole su fajne

ze zpěvníčku Ostravské písně písničky


Šumná Ostrava

Ostrava je šumne mjasto, o tym slýcháváme často,
co my všecko nove mumy, a přece furt nadovumy,
mamy kupe novych věci, tym buděm zpivať všecy,
same šachty kominy, věla smradu a špiny

Refrén
To je ta naša šumna Ostrava,
matka naša droga,
i choť na ňum nadavumy,
přece enem radost mumy,
že se tak zmoga.

Mumy novy rathaus šury, kolem Ostravice mury,
palac, pokladňu revirni, krematorium moderni
pod laubami same bary, novy harešt pro chachary,
a ti ludě bez viny, idu spať do vrbiny

Mjasto nam robi vygody, na rynek dali zachody,
a hned vedle teho AHA, automaticka je vaha,
telefony, automaty, za Štrasmanem su Karpaty,
a tam parky jak ščury, vystrkuju lby z ďury

Hovadum včil život kratky, konču na Fifejdach jatky,
tam s pomocu elektriky, zabijaju švině, byky
V parku mame nove lavky, vyšši daně, vyšši davky,
až to narod zaplati, bude chodiť bez gati

Robotu bys hledal marně, ale su štyry palerně,
Prokeša se to nětyka, na každym rohu putyka,
Zygarek maš v zastavarně, všadě červene latarně,
Nejdě zrobiť napravu, taku mame Ostravu

Tovar je za auzlagami, na rynku i pod laubami
na gebeno židi daju, ale u vyplat čekaju,
i choť je kabelka těnka, u některych žebračenka,
živiť třeba rodinu, něviš dňa či hodinu

Fedrujeme uhla kusy, jezďu už aj autobusy,
pani ale furt v kočaře, ta jak panačci na faře
najesť se aspoň fazoli, bo grof Wilczek něpovoli,
škoda o tym povidať, lepši je se zazpivať

Děvčátko z kolonie

Tato písnička nesmí chybět v žádném hornickém zpěvníčku. A s ní také naše malá exkurze s Vítězslavem Hettenbergerem za hornickými songy končí.

hudba: Rudolf Kubín
původní text: Rudolf Kubín
Úpravy: V. Ruml, V. Poláček, J. Pacl

1.
Všichni chlapci máme rádi to děvčátko známé,
ač je chudička, přec svou krásou vábí nás.
Jak se octne v sále, jde z tance do tance stále,
žel, že střeží a hlídá srdce své v každý čas.

Refrén:

Děvčátko z kolonie, úsměv tvůj kouzelný je,
tvoje černá očka věrná upřímnou láskou září,
s tebou chci jít k oltáři, tys jediná moje.
Děvčátko z kolonie, úsměv tvůj kouzelný je,
tvoje černá očka věrná upřímnou láskou září,
s tebou chci jít k oltáři, děvčátko z kolonie.

2.
V tanci dívky střídám, ale ji pořád jen hlídám,
vím to, tuším to, jen mně svoji lásku dá.
Já ji jednou stisknu, navzdory světu si výsknu,
už jsi panenko krásná navždycky jenom má.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.