Nejnovější zprávy: Bílovečtí hasiči se přestěhovali do nemocnice. Jejich „zámeček“ prochází obnovou Dolním Vítkovicím stoupla návštěvnost, chystají se další novinky

Fajront!

Fajront! Unikátní hornické kolonie vytvořily nadlouho obraz Ostravy

​Moravská Ostrava a obce kolem ní, jako Vítkovice, Zábřeh, Polská Ostrava či Mariánské Hory, se měnily před sto padesáti lety v průmyslovou aglomeraci a počet obyvatel v nich neuvěřitelným způsobem přibýval. Jenomže noví obyvatelé často neměli kde bydlet.

Kolonie Šalamouna. Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Jen mezi léty 1857 až 1880 přibývalo obyvatel kolem kouřících fabrik a těžních věží šachet třikrát rychleji než počet obytných objektů. Na Ostravsku tak začala panovat dlouhodobá bytová krize a té až kořistnicky využívali podnikavci. Narychlo přestavovali staré stodoly a stáje na obytné domy a pronajímali je zaostalým nádeníkům.

Územní plánování přitom tehdy neexistovalo a tak domy a obydlí rostly na bývalých zemědělských pozemcích a u průmyslových objektů, například v oblastech Karoliny, Dinglerovy továrny na parafín a petrolej, jámy Jindřich na Nádražní ulici, jámy Jiří či cihelny v Cihelní ulici.

Nově budované objekty však zprvu plnily většinou pouze funkci prostých nocleháren a kromě drobných krámků se základními životními potřebami a ordinérních náleven v nich chyběla ostatní občanská vybavenost. Co s tím?

Uhlobaroni začali stavět kolonie pro své zaměstnance

Řešení se brzy našlo. Nové byty začali pro své zaměstnance stavět od padesátých let 19. století zejména majitelé průmyslových velkopodniků. Jen v době čtyřleté investiční horečky gründerské éry v letech 1868 až 1872 bylo v Moravské Ostravě postaveno 220 nových domů, přičemž z šedesáti procent byly jejich investory Rothschildovy kamenouhelné doly, Severní dráha Ferdinandova či konsorcium Gutmann & Vondráček.

Typickým rysem této výstavby však byla převažující kvantita nad kvalitou. Jednalo se totiž převážně o novostavby primitivních přízemních domků s nízkým standardem bydlení a malou výměrou. Zrodil se tak typický prvek průmyslového města – dělnické kolonie. Tyto kolonie vznikaly v Moravské Ostravě už od roku 1859. K nejstarším patřily kolonie Jirská, Jindřišská, Šalomounská či Hlubinská a vznikly v bezprostřední blízkosti dolů, podle kterých se také jmenovaly.

Horníci z kolonií se stali závislými na „svých“ dolech

Stavba těchto zaměstnaneckých kolonií přesto znamenala nesporné zlepšení v řešení problému s ubytováním stále většího počtu námezdních dělníků, hlavně z Haliče. Ti si mohli nyní s sebou do nového působiště a domova vzít i své ženy a děti. Bydlení v hornických dělnických koloniích proto zlepšovalo život přistěhovalců, kteří většinou neměli na koupi domů. A ty vlastně ani nebyly k mání.

Hornické dělnické a úřednické kolonie jsou tak svérázným prvkem v osídlení Ostravsko-karvinského revíru. Lidé, kteří přicházeli na Ostravsko za prací, získali stálé bydlení pro své rodiny a mimo jiné se tím upevnila jejich vazba k zaměstnavateli.

Starý ostravský dvorek. Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Pro majitele dolů a hutí však tyto kolonie znamenaly hlavně stabilitu pracovních sil. Nájemné za bydlení v závodních bytech navíc zajišťovalo těžařským společnostem pravidelný příjem. Horníci se také stali závislými na svých dolech, protože jim v případě propuštění hrozila i ztráta závodního bytu.

Nikde v českých zemích nebylo bydlení v koloniích tak rozšířeno

Výstavbu kolonií v Ostravě započatou v polovině 19. století omezila až první světová válka a zcela ji ukončila hospodářská krize v třicátých letech minulého století. V té době však už měly kolonie v Ostravsko-karvinském revíru 4 740 domů s více než dvaceti tisíci byty. A bydlelo v nich podle sčítání v roce 1928 úctyhodných 94 489 obyvatel.

V žádném jiném průmyslovém regionu českých zemí nebyl způsob ubytování zaměstnanců v koloniích a v kasárnách tak rozšířený a v žádné jiné průmyslové oblasti nebylo tak běžné doplňkové hospodaření dělnictva na malých pozemcích u domů jako na Ostravsku.

Již roku 1906 bydlelo podle časopisu Na zdar v koloniích v oblasti revírního úřadu Moravská Ostrava 34,8 procenta zaměstnanců. Druhým revírem s nejvyšším podílem pracujících ubytovaných v závodních bytech byla oblast hnědouhelného důlního úřadu Falknov, dnes Sokolova, kde dosáhl podíl zaměstnanců bydlících v koloniích pětadvaceti procent.

Hornické domky. Suché záchody venku, kůlna a chlév

V éře budování kolonií vznikaly v blízkosti závodů doslova celé osady. Pro dělníky se stavěly vesměs přízemní domy, převážně s jednou obytnou místností a kuchyní. Suché záchody byly venku, kde stávala i kůlna pro palivo a chlév pro drobné zvířectvo. Zpočátku se chodilo pro pitnou vodu ke studnám, později byl zaveden v dělnických domech jeden vodovod pro více bytů.

Hornické baráky a zahrádky dodnes svědčí o dvojím světě horníků - o světě nebezpečné a vyčerpávající práce a o světě pečlivě obhospodařovaných zahrádek, o světě monotónní práce a kreativitě mužů znalých několika řemesel, ale i o světě kamarádství a solidarity na straně jedné a o světě domácího násilí, tyranie a přísného patriarchalismu na straně druhé.

Pro úředníky se stavěly vícepodlažní domy, kde byty měly několik obytných místností s kuchyní, suchým záchodem, později splachovacím. Koupelny v úřednických domech se objevily mnohem později. Jednotlivé byty měly samostatné vodovody.

Pekárny, udírny, prádelny. V koloniích hrála harmonika

Domy pro inženýry byly obvykle se zahradou. Měly mnoho obytných místností, kuchyň, WC a koupelnu, pokoj pro služku, garáž, zahradu a skleník. Tehdejší příděl uhlí pro otop byl na dolech u dělníků čtyřiapadesát metráků ročně, úředníci dostávali 108 metráků uhlí a dva kubíky dřeva. Asi od dvacátých let minulého století se začaly pro dělnictvo stavět pavlačové vícepodlažní domy a na pavlači bývalo společné sociální zařízení pro několik bytů.

Součástí některých kolonií byly často pekárny, udírny a někde i samostatné prádelny. Téměř u všech domů byly malé zahrádky. Kolonie se stavěly většinou u závodů, bez vazby k obcím. Doly vlastními zaměstnanci zajišťovaly odvoz odpadků, fekálií, údržbu vodovodní a kanalizační sítě a také veškerou stavební údržbu.

Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

„Nájemné za byty v hornických koloniích bylo velmi nízké. Život v koloniích měl svá pravidla. Tehdy měl ještě málokdo rozhlasový přijímač, televize neexistovala, a tak se lidé ve volném čase scházeli před domky. Hrála tam harmonika, zpívalo se, vznikaly první lásky. Ostatně pěkně to zhudebnil Rudolf Kubín v operetě Děvčátko z kolonie,“ uvádí v Hornickém zpravodaji Klubu přátel hornického muzea Vítězslav Hettenberger.

Konec kolonií znamenala moderní výstavba po válce

Objevovaly se také pokusy vytvořit dělnické bydlení v zeleni, v jakémsi zahradním městě, například v Jubilejní kolonii v Kunčičkách. Uvnitř městských bloků se však kolonie stavěly sporadicky.

Finské domky, které dodnes obývají lidé v některých okrajových částech Ostravy, se začaly stavět koncem čtyřicátých let minulého století. Byly jednopodlažní se zahrádkou. Mnozí zaměstnanci si později své domky koupili a upravili si je.

Moderní výstavba sídlišť po druhé světové válce způsobila postupnou likvidaci kolonií. Mnohé zanikly kvůli havarijnímu stavu domů, který způsobilo poddolování, špatná údržba či nedostatečné a staré inženýrské sítě. A hlavně, mnoho lidí začalo toužit po bydlení v modernějších bytech s koupelnami a ústředním topením.

Na počátku století proto prováděli památkáři průzkumy starých kolonií, Na seznam kulturních památek poté navrhli Jubilejní osadu Alexander, Starou a Novou osadu Alexander, Kolonii U kostela a kolonii U koule v Mariánských Horách. A také kolonie Ferdinandskou, Petrskou a Josefskou v Michálkovicích, Mexiko v Petřkovicích, Zvěřinu na Slezské Ostravě a Starou Louisovu ve Vítkovicích.

Kolonie Hlubina měla i jídelnu, školu či mateřskou školu

Podívejme se například na kolonii Hlubina, druhou největší v Moravské Ostravě, která vznikla v letech 1866 až 1973 a dále rostla v roce 1910 a později v letech 1921 až 1928. Vedle dělnických a úřednických domů ji tvořila též dělnická kasárna, jídelna, škola, mateřská škola a inženýrská vila.

Tato kolonie čítala celkem 38 domů přízemních a 37 jednoposchoďových domů. Část kolonie tvořily domy pro úředníky. Původně zde byly i dva brigádnické domovy a samostatná budova závodní jídelny. Přízemní domy šly časem k zemi a dnes zůstalo pouze několik jednoposchoďových domů. Kolonie měla vlastní měšťanskou školu a hřiště Dělnické tělovýchovné jednoty. V budově bývalé školy je dnes vedení městské policie.

Vůbec největší ostravskou kolonií byla kolonie Šolomouna patřící dolu Šalomoun. Její výstavba začala v roce 1873 a přízemní domy se stavěly co nejblíže závodu. Kolonii ohraničovaly ulice Zelená, Šalomounská, Na široké a Karolinská. Výstavba domů skončila v roce 1929 a v té době měla kolonie Šalomouna celkem 79 domů přízemních a deset jednoposchoďových.

Dnes už je celá kolonie zbouraná a na pozemku stojí moderní domy. Mezi koloniemi Hlubinskou a Šalomounskou vznikla v padesátých letech nová výstavba, ale dříve zde bylo pole a stáje poštovních koní, kde je dnes autoservis.

Proč se kolonie stavěly? I kvůli dohledu či nátlaku na horníka

Nechme také promluvit k důvodům výstavby hornických kolonií autentického svědka, vrchního inspektora společnosti Severní dráhy Ferdinandovy inženýra Leopolda Fiedlera, představeného moravskoostravského horního inspektorátu, který žil v letech 1815 až 1904. Ten na otázky generálního ředitele světové výstavy ve Vídni vysvětloval základní motivy výstavby kolonií takto:

Za prvé: Šetřit pracovní sílu a dosahovat vyššího výkonu převážně nemajetných horníků, které by jinak byly z velké částí pohlceny námahou pří dlouhých cestách z bydliště na pracoviště. Za druhé: Zajistit pro doly pracovní sílu z krajů chudých na pracovní příležitosti.

Za třetí: Ze zdravotních důvodů zabránit škodlivému přelidňování měst a obcí ležících u bezprostředním zázemí dolů. Za čtvrté: Zabezpečit dělníkům levné bydlení u bytech odpovídajících místním zvyklostem, a to co nejblíže k pracovišti.

A za páté: Přispět k udržení disciplíny a morálky horníků, neboť jejich soustředěním v koloniích a činžovních domech je možné na ně dohlížet i mimo pracoviště a dále využít možnosti výpovědi z bytu jako prostředku nátlaku na horníka.

Kolonie neulehčily škodlivému přelidňování města. Spíše naopak

Fiedlerova formulace je ale popisem ideálního stavu, majitelé dolů sice usilovali o šetření sil zaměstnanců, ale ani v letech rozmachu dopravy jich mnoho nebylo ušetřeno několikahodinové denní docházky za prací.

Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Úspěšnější byli podnikatelé v plnění druhého bodu, neboť většina kolonií se stala útočištěm imigrantů ze vzdálených regionů monarchie. Ovšem třetí inspektorův bod je jen čirou fikcí, protože podnikatelé nejen že zakládáním kolonií neulehčili „škodlivému přelidňování měst a obcí“, ale koncentrací obyvatel v koloniích naopak přispívali ke vzniku lokalit s extrémní zabydleností na dům a byt.

Rozhodně se však podnikatelům dařilo horníkům v bezprostřední blízkosti jejich pracoviště poskytnout levné ubytování, přičemž nájemné v ročním rodinném rozpočtu činilo pouhých pět až patnáct procent.

Poslední bod Fiedlerova dopisu o udržování disciplíny mimo pracoviště a o výpovědi z bytu jako o případné tvrdé formě nátlaku se však míjel účinkem. Do kolonií se stěhovali především ženatí horníci s rodinami, kteří si spíše rozmýšleli každou účast ve stávkách a v nepokojích, protože by tím ohrožovali existenci svých rodin. Takzvané tvrdé jádro rebelů se totiž většinou rekrutovalo z řad svobodných horníků, kteří neměli moc co ztratit a v koloniích žili spíše jako podnájemníci a nocležníci.

Hospodští otvírali novým nájemníkům účty hned po nastěhování

Bydlení v závodních bytech tehdy opravdu netvořilo v rozpočtech hornických rodin výraznější položku, a proto důlní podnikatelé využívali rafinovanějších forem „vytěžování“ často negramotných obyvatel. Velkým nebezpečím pro rodiny tak byly závodní konzumy a pro horníky nálevny.

V nich hospodští otvírali často hned při nastěhování novým nájemníkům účty. Ty horníci často neplatili a zaměstnavatelé jim je jako splátky strhávali přímo z platů. Rodiny horníků se tak ocitaly v koloběhu dluhů, přičemž věřiteli byli sami zaměstnavatelé.

Kolonie měly také podle zaměstnavatelů přispět ke stabilizaci pracovních sil. Avšak výzkumy poměrů starých hornických kolonií svědčí o opaku. Například Šalomounské kolonii v Moravské Ostravě trvalo přes tři desetiletí, než se v ní vytvořila stabilizovaná vrstva obyvatel. Rozmohlo se tam přijímání osob na byt, takzvané noclehářství a podnájemnictví, z kterého však profitovali nejen ubytovaní a ubytovávající, ale i důlní závody, které tak vlastně zdvojnásobovaly ubytovací kapacitu kolonií.

A protože podnikatelé na Ostravsku dlouho nerozlišovali mezi svobodnými a ženatými horníky s rodinami, netrvali na ubytovávání svobodných mimo byty a nestavěli pro ně v koloniích noclehárny, nepřispívali dlouho stavěním kolonií ke vzniku stálého kádru zaměstnanců.

Hornické kolonie OKR se tak staly „stabilizovanými“ sídlišti až před první světovou válkou, kdy se masově začala stavět vojenská kasárna, mýtilo se noclehářství a kdy už ochabovala migrace příchozích migrantů z Haliče.

Největší kolonie Šalamouna změnila několikrát svou tvář

Podívejme se nyní s Martinem Jemelkou, historikem a autorem rozsáhlého třídílného cyklu Ostravské dělnické kolonie na příklad té největší kolonie Šalamouna, která existovala od roku 1868 až do roku 1977, tedy více než sto let.

Tato dvoutisícová hornická osada nedaleko centra Moravské Ostravy změnila několikrát svou tvář: od dynamicky se rozvíjejícího sídliště až k lokalitě se stagnující a stárnoucí populací hornických důchodců, očekávajících demolici posledních baráků v sedmdesátých letech minulého století.

Kolonie Šalomouna vznikla poté, co majitelé na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století obnovili na šachtě Šalomoun hloubení a viděli v něm perspektivu dalších důlních prací, které budou vyžadovat rostoucí počet pracovních sil. O půlstoletí později, na počátku třicátých let minulého století se však těžba na druhém nejstarším dole na území města zastavila.

To ohrozilo existenční jistoty většiny obyvatel sídliště. Existence, každodenní stereotypní rytmus i základní způsoby života obyvatel Šalomounské kolonie byly totiž závislé na chodu blízkého dolu.

Mezi nocležníky a podnájemníky v koloniích patřili Haličané

V první etapě se kolonie dolu Šalomoun při kolaudaci domů v roce 1871 a zprovoznění prvních tří hromadných ubytoven pro svobodné dělníky a dojíždějící horníky bez rodin v roce 1889 a 1890 stala osadou, kde v domech žila nebo přespávala spousta lidí.

Žily tu desítky mladých osob převážně mužského pohlaví, které se přechodně ubytovávaly se souhlasem a s podporou závodu i rodin v jednotlivých hornických domácnostech jako podnájemníci nebo nocležníci. Ti propůjčovali sídlišti podobu značně neustáleného společenství.

Data ze sčítání lidí v letech 1890 a 1900 ukazují, že mezi nejstaršími obyvateli Šalomouny převažovali migranti z obojího Slezska a z přilehlých moravských okresů. Haličských přistěhovalců bylo ve srovnání s jinými koloniemi méně, ale právě Haličané naprosto převažovali mezi nocleháři a přítomnost velkého počtu permanentně se stěhujících osob na nízkém stupni kulturní úrovně nepřispívala ke stabilizaci rodinných poměrů.

Hornictví se stávalo osudem většiny dětí v koloniích

Nejen v prvních dvaceti letech bylo pro kolonii typické komplikované postavení dětí a žen. Na nedospělé příslušníky hornických domácností vyvíjel tlak závod a rodiče, aby záhy nastoupili na povrchové práce na dole a poté co nejdříve sfárali.

Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Hornictví se tak stávalo budoucím povoláním pro naprostou většinu hornických dětí, avšak toto jejich brzké ekonomické osamostatnění mělo za následek ochabující rodinné vazby a předčasné odchody dětí z rodin. Povrchové práce nebo posluha se také často stávaly osudem hornických dívek, pokud ovšem nebyly zapojeny do domácích prací, obsluhy hospodářství a servisu pro nocleháře nebo podnájemníky. Nocležnictví, maximální využití bytového fondu a celkově nestabilní bytové a populační poměry navíc neumožňovaly rozvinutí sociálních vazeb mezi obyvateli osady. Nejviditelnějším projevem toho byla zvýšená kriminalita a napjaté rodinné poměry.

Vedení dolů pod tlakem začalo stavět pro svobodné noclehárny

Vítkovické horní a hutní těžířstvo, správa dolu a kolonie Šalomouna se proto pod tlakem okresních úřadů, komunální správy, tisku, formujícího se odborového hnutí i samotného vedení dolů staly hlavním iniciátorem kvalitativních změn v životě obyvatel šalomounské osady. V letech 1889 až 1890 se otevřely první tři hromadné ubytovny a vedení dolů vydalo také první ze série zákonů na ochranu podnájemníků v závodních bytech.

Opakující se epidemie infekčních chorob v závodních osadách Ostravsko-karvinského revíru v osmdesátých a devadesátých letech 19. století a snaha civilizovat i lépe kontrolovat mladé dělnické kádry vyvolaly u správy Vítkovických kamenouhelných dolů tlak na svobodné a ženaté horníky bez rodin. Aby se ubytovávali převážně v kasárnách a nikoliv jako dosud v rodinách.

Mezi léty 1900 až 1910 došlo skutečně k výraznému omezení noclehářství a podnájemnictví. Vedení dolu zkvalitnilo i byty v kolonii a stabilizovala se společenství domů, která stále ještě neztrácela ráz populace se silnou dětskou složkou a nízkým podílem starých osob. Přibyla obecná škola, poté i vlastní závodní mateřská škola či závodní knihovna v kasárnách.

Kolonie Šalomouna zůstala pro hornické důchodce

Období první republiky by se možná dalo nazvat „Zlatým věkem Šalomouny“. Kolonie se v té době stala plně stabilizovaným sídlištěm. Její populační vývoj však začal stagnovat a obyvatelstvo stárnout, když se na dole Šalomoun v letech 1931 až 1939 zastavila těžba. To definitivně završilo odsouzení kolonie k dožití a následné demolici v letech po druhé světové válce.

Ještě před první světovou válkou opustili kolonii šalomounští dozorci, ve třicátých letech 20. století se z osady začaly do nově vznikající okolní zástavby stěhovat i mladé dělnické rodiny s dětmi a na Šalomouně zůstávali stále více horničtí důchodci. Šalomouna nesrůstala s okolím jen prostorově. Zlom v jejím vývoji přinesl Protektorát a jeho omezení spolkového života.

V padesátých letech se pomalu chystala demolice Šalomouny

Už ve třicátých letech minulého století se však mezi ostravskými architekty a urbanisty objevovaly plány na výstavbu moderního dělnického panelového sídliště, které by nahradilo nevyhovující a problematicky udržovatelnou starou přízemní zástavbu Šalomouny.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let padlo konečné rozhodnutí kolonii ponechat na dožití hornickým důchodcům nebo jako rezervu provizorního ubytování pro mladé rodiny příchozích dělníků. A postupně připravit její demolici.

Po roce 1945 se Šalomouna definitivně stala kolonií důchodců, hlavně hornických žen, a podle odhadu žilo počátkem sedmdesátých let v osadě jen několik desítek osob. Ačkoliv byla v padesátých a šedesátých letech většina dvoupodlažních domů dodatečně plynofikována a došlo i na rekonstrukci sociálních zařízení, začalo se v roce 1957 s demolicí prvních budov.

Kolonii nahradilo anonymní sídliště. Z Šalomouny nezůstal stát jediný dům

O dvacet let později již z kdysi největší hornické kolonie v Moravské Ostravě nestál jediný dům. A osadu s bohatými komunikačními vazbami nahradilo anonymní panelové sídliště, v němž dožívali i poslední ze šalomounských rodáků.

V podstatě lze s použitím archivních pramenů a vzpomínek dvou generací obyvatel vykreslit dvojí obraz šalomounské kolonie. Příznačným rysem Šalomouny v jejím pionýrském i zlatém věku zůstal intenzivní vztah jejích obyvatel k půdě a drobnému hospodářství, které ještě ve třicátých letech pokrývalo podstatnou část základních životních potřeb rodin.

Osada Šalomouna plnila také roli prostoru ulice a bohatě členěný venkovní prostor kolonie s řadou zákoutí a proluk, skýtal jejím obyvatelům dostatek místa k rozvinutí komunikace.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.