Fajront! První uhlí objevili pravěcí lovci

Bez uhlí a železa by Ostrava nebyla tím, čím dnes je. Možná by byla městečkem menším než Frýdek, Místek či Opava. Ještě před čtvrttisíciletím a před svým neuvěřitelným průmyslovým rozmachem byla totiž Ostrava spíše provinčním městečkem s jedním mostem přes řeku Ostravici.

Kdyby chyby. Ostrava se stala za posledních více než sto padesát let doslova průmyslovým gigantem a to právě díky železu a uhlí a hlavně šikovným lidem, kteří do ní přišli. Bouřlivý rozkvět města, datující se od šedesátých let 19. století, dokonce tehdejší současníci rádi označovali dokonce termínem „amerikánské tempo“. Až neuvěřitelný rozvoj Ostravy totiž ve své době připomínal podobný tehdejší rozkvět velkých amerických velkoměst.

Tento vývoj Ostravy a Ostravska způsobily tři hlavní osudové okamžiky. Objevení uhlí v roce 1763 na území dnešní Slezské Ostravy, založení Vítkovických železáren v roce 1828 a příjezd prvního vlaku Severní dráhy Ferdinandovy do Přívozu v roce 1847.

Hostinský měl slušnou sbírku pazourků z Landeku

Přestože Moravská Ostrava bývala za středověku jen malé spíše zemědělské městečko, už pár desítek let víme, že první uhlí tu vykutali pravěcí lovci. A to na svém sídlišti na Landeku, které prozkoumali ve dvacátém století archeologové.

Pravěcí lovci měli podle archeologů své sídliště v Ostravě-Petřkovicích na návrší Landek před třiadvaceti až jednadvaceti tisíci lety. Historie amatérských archeologických nálezů a objevů na tomto návrší však sahá až před rok 1884, kdy měl podle svědků hostinský v Petřkovicích disponovat slušnou sbírkou pazourkových hrotů právě z Landeku.

V ohništi z pravěku bylo dřevo, kosti, ale i - uhlí

Později archeologové nalezli na Landeku jak tábořiště pravěkých lovců, tak i jejich ohniště, která tvořila jakýsi nepravidelný kruh, v jehož centru se nacházela plocha s červeným barvivem. U jednoho ohniště se později prokázalo, že lovci doby kamenné přikládali do ohně nejen dřevo, ale topili i kostmi a dokonce - černým uhlím!

Zbyněk Moravec, který má v Ostravském muzeu na starosti archeologické nálezy, říká, že návrší Landek představovalo po dlouhá staletí a tisíciletí dominantu Ostravska.

„Poskytovalo nejen výhled do krajiny mezi Ostravicí a Odrou, ale umožňovalo i vytvořit zde bezpečnější opevněnou polohu. A tak na Landeku snad již v pravěku, ale zcela jistě v raném středověku, existovalo hradisko a od 13. století tu vyrostl také pevný kamenný hrad. Lidé ovšem vrch nad soutokem několika řek navštěvovali mnohem dříve a jejich pobyt zde zanechal pozůstatky, které jsou významné nejen v rámci Moravy a Slezska, ale obecně na celoevropské úrovni,“ říká muzejník.

A dodává, že už před 23 až 21 tisíci lety, tedy v paleolitu, z tohoto landeckého návrší lovci mohli sledovat putování stádních zvířat přes tehdy ještě neexistující město a v oblasti sbírat tehdy velmi využívanou surovinu, známý pazourek. Z jejich pobytu je dnes velmi známá především Petřkovická Venuše, drobná soška ženy z krevele.

V ohništi našli i štíhlou venuši, která je dnes v trezoru v Brně

Archeologové totiž na Landeku nalezli torza dvou ženských figurek. Jedna z plastik, známá jako Petřkovická venuše, představuje mladou ženu ve střední fázi těhotenství a lze ji považovat za nejvýznamnější prehistorický nález Ostravska.

Petřkovickou venuši nebo také Landeckou či Červenou venuši archeologové objevili pod mamutí stoličkou poblíž ohniště a plochy pokryté červeným barvivem. Její originál je dnes natrvalo uložen v trezoru Archeologického ústavu v Brně. Poprvé Ostravané mohli tuto sošku vyrobenou z krevele a měřící pouhých 48 milimetrů vidět za přísných bezpečnostních opatření na výstavě konané na Černé louce 15. listopadu 2002. Zhlédlo ji tehdy čtyři tisíce návštěvníků.

Petřkovická venuše. Foto: Archiv

Kovovou zvětšeninu slavné sošky od Lukáše Dvorského lze od roku 2014 vidět v parku u Petřkovické venuše poblíž petřkovické radnice.

Petřkovickou venuši tvoří původně tři fragmenty, které spolu představují mladou štíhlou ženu, jejíž malé bříško snad poukazuje na počínající těhotenství. Svým štíhlým, až kubistickým tvarem, se značně odlišuje od ostatních paleolitických venuší v Evropě.

Lovci pozorovali z Landeku zvěř, ale i povrchové výchozy uhlí

Kromě toho se však archeologům v roce 1953 podařilo objevit i jiný unikátní nález. Dne 9. července tady Bohuslav Klíma s profesorem Pelíškem vypreparovali z ohniště drobné úlomky částečně zkoksovatělého kamenného uhlí. "Neboli paleolitičtí lovci v té době podle všeho využívali černé uhlí jako topivo,“ říká Zbyněk Moravec z Ostravského muzea.

Krajina okolo Landeku byla podle něho tehdy bezlesá s keřovými porosty borovice a smrku. Přehlednost terénu umožnilo nejen lepší sledování stádní zvěře, ale lépe viditelné byly i povrchové výchozy černého uhlí, které se mohly nacházet několik stovek metrů od tábořiště.

„Tehdejší předchůdci Ostravanů si jich všimli a je otázkou, jakou náhodou jim tento černý kámen začal hořet,“ přemítá pracovník Ostravského muzea. A dodává, že v ohništi byly kromě fragmentů uhlí nalezeny také zbytky spáleného smrku, borovice a zvířecích kosti.

„Pálení uhlí v této době je zcela unikátní, nicméně není nejstarší. Předcházel mu objev z jihofrancouzského Les Canalettes, kde v době asi před 74 tisíci lety využívali tehdejší předci člověka jako topivo uhlí hnědé, tedy lignit,“ dodává Zbyněk Moravec.

Až do 18. století lidé v malé Ostravě uhlí zřejmě neznali

Pravěcí lovci na Landeku sice uhlí uměli využít k topení v ohništích, nicméně vědci nemají důkazy o tom, že by lidé na Ostravsku později, a to až do 18. století, uhlí podobně využívali. Až v té době totiž nalezli na jiném místě dnešní Slezské, dříve Polské Ostravy, černé uhlí už kovaní horníci a odborní hledači uhelných ložisek. To místo se nazývá Burňa.

K nálezům uhlí, které se o pár desetiletí později po objevení stalo základem pro překotný a bouřlivý rozvoj Ostravska, se vážou dokonce pověsti. Některé zařadil historik a vedoucí katedry historie na Ostravské univerzitě Milan Myška už v roce 1969 do knížky Čtení o revíru. Pověst převyprávěl v roce 1931 slezskoostravský učitel Ervin Tengler.

Foto: Archiv

Objevili uhlí v Ostravě původně lidé pod kořeny planého stromu?

"Před sto padesáti lety nebylo na Ostravsku o uhlí ani potuchy. Lidé topili jen dřívím, kterého si ve zdejších lesích dosti nasbírati mohli. Tehdy žil v Polské Ostravě kovář jménem Keltička. Tomu patřil v údolí Burňa kus pole, na jehož mezi stál planý strom.

Jednoho dne si kovář umínil, že strom vykope a najal si k tomu dělníky. Když byl strom venku, spatřili dělníci pod jeho kořeny podivné černé kamení. Nalámali si ho několik kusů a těmi obložili oheň, který si předtím udělali. Ale jaký div! Oheň zachvátil nejen dříví, ale i černé kamení.

Když se to ve vsi rozhlásilo, chodili sem lidé a odnášeli si černé kamení domů. Největší radost z toho měl ovšem kovář Keltička, který později toto pole i s kutacím právem prodal a žil spokojeně až do své smrti." Tak zní jedna z pověstí, které ale jak se zdá, nejsou lidového původu. Jejich první verze se objevily v dílech ostravských spisovatelů na přelomu 70. a 80. let 19. století a časem zlidověly.

Vědělo se o uhlí na Polské Ostravě už dříve?

Keltičkova kovárna stále existuje a dnes je z ní malé pozoruhodné soukromé muzeum. Jeho majitel na svých stránkách zveřejnil několik nepřímých důkazů, že na Polské Ostravě se vědělo o existenci uhlí už v roce 1750. Majitel muzea to dokazuje dokumenty, že už Jan Ulrich, Wilczkův porubský správce, na listině ze dne 17. února 1783 uvádí: „V padesátých letech 18. století se v Polské Ostravě konaly pokusy s dobýváním uhlí.“

Další Wilczkův správce Jan Willburg uvádí, že tamější kováři o výskytu uhlí už dávno věděli. Dne 24. listopadu 1753 zase oznamuje Václav Kořenský, hejtman přerovského kraje, nález uhlí nepochybně z Polské Ostravy.

Existenci uhlí na Polské Ostravě potvrzuje také zpráva Františka Karla Josefa sv. pána z Eichendorfu. Dne 29. října 1757 totiž tento držitel manského statku Sedlnice u Příbora a svobodný pán z Eichendorfu uvádí, „že ze slezské strany mu donesl neznámý člověk vzorky uhlí objevené prý na panství pana polsko-ostravského.“

Prosinec 1763: Velký požár Ostravy a nález uhlí

Jak to tedy bylo s objevem uhlí doopravdy? Tým ostravských historiků a archivářů, kteří vydali v roce 2013 Dějiny Ostravy, jsou toho názoru, že datem, které znamenalo pro Ostravu milník v podobě nálezu uhlí, byl rok 1763 a to jeho poslední měsíc prosinec.

Možná by tehdejší Ostravané měli na největší událost jiný názor. Dne 22. prosince 1763 totiž postihlo tehdy nevýraznou malou Moravskou Ostravu velké neštěstí v podobě velkého požáru, který zničil třetinu, konkrétně třicet velkoměšťanských domů na hlavním náměstí a pět malých domů na předměstí.

Kutnohorský šichmistr Jan Antonín Alis sděluje c. k. Královskému úřadu v Opavě 2. 12. 1763, že v údolí Burňa v Pol. Ostravě bylo nalezeno uhlí. Foto: Archiv města Ostravy

„Uchránit dvě třetiny města včetně radnice s věží a kostela sv. Václava před ohněm pomohla jen změna větru, údajně přivolaná horoucnými modlitbami zoufalých radních. Domy však spíše uchránila skutečnost, že řada z nich již měla zděná přízemí,“ píší historici.

Moravskoostravští radní přesto pořídili z vděku sochu sv. Floriána, která pak náměstí zdobila až do roku 1960, kdy byla v rámci „estetizace“ odstraněna. V květnu 2008 se však na hlavní náměstí vrátila.

Ač se tehdejším obyvatelům mohl zdát ničivý požár katastrofou, daleko větší význam pro budoucnost Ostravy měla jiná událost. Jen o pár dnů dříve před velkým požárem, tedy na počátku prosince roku 1763, totiž sdělil kutnohorský šichtmistr Jan Antonín Alis ve své zprávě královskému úřadu v Opavě, že na katastru obce Polská Ostrava v údolí Burňa se nachází ložisko kamenného uhlí.

V tom roce provedli povrchový průzkum banskoštiavničtí horníci Jan Jakub Neugebauer a Josef Vögler. Právě oni odkryli ložisko kamenného uhlí v údolí Burňa.

Objev uhlí vyprovokoval průzkum zkušených horníků

Tato zpráva potvrdila informace mlynáře Josefa Augustina z Lagnova u Klimkovic, který nález uhlí oznámil. Objev černého uhlí vedl o tři léta později k založení horní a mincovní administrace při opavském královském úřadu a ta začala systematicky pátrat po zdrojích nerostných surovin ve Slezsku a podněcovala k jejich těžbě. A rakouský stát provedl i nový průzkum v údolí Burňa.

Horní administrace se totiž zajímala o kamenné uhlí také jako o potenciální zdroj paliva pro železné hutě. Šéf opavského úřadu Arnošt, svobodný pán Locella, vyslal 9. června 1767 na Těšínsko hornobenešovského šichtmistra Johanna Jakuba Lutze s několika zkušenými horníky, aby zde prováděl prospektorskou činnost.

Našli jsme uhlí, hlásil šichtmistr Lutz a jeho horníci

Lutzova „průzkumná“ skupina už za několik dní hlásila, že v Burni skutečně nalezla povrchové vyústění uhelné sloje o velikosti téměř půl metru. Lutz se domníval, že při těžbě dvou až čtyř horníků v malé povrchové štole by její zásoby uhlí mohlo vystačit až na dvacet let.

Obyvatele malé Moravské Ostravy však objev uhlí u jejich slezských sousedů zanechal ještě poměrně dlouhou dobu chladnými. Velmi nízká poptávka po novém zdroji paliva pro železárenský průmysl tak odsunula rozvoj hornictví na Ostravsku až na konec 18. století.

Uhlí se začalo v malém množství využívat jen k vytápění budov státních či komunálních úřadů, ve svých dílnách je používalo také několik místních kovářů. Sami moravskoostravští měšťané však využití uhlí ve svých domovech příliš nedůvěřovali.

Uhlím chtěl císař řešit otřesnou situaci po ztrátě velké části Slezska

Ale vraťme se na Slezskou Ostravu a podívejme se, jak v červnu roku 1767 tři horníci a jeden báňský odborník Jan Jakub Lutz vůbec první uhlí v Ostravě vykutali a potvrdili, že tento nerost má cenu v oblasti Ostravska těžit.

V té době se rakouský stát, když ztratil velkou část Slezska, snažil zlepšit svou otřesnou ekonomickou situaci. A to oživením důlního podnikání v Čechách, na Moravě a ve zbylých částech Slezska.

A tak se v Rakouském Slezsku objevil v roce 1964 báňský odborník Jan Jakub Lutz, aby zahájil práce na některých slibných těžebních lokalitách, jako byly Zlaté Hory či Horní Benešov.

Brzy se však ukázalo, že lokality nebudou perspektivní a tak Lutz dostal na jaře 1767 příkaz prozkoumat lokalitu ve Slezské Ostravě. Lutz tam proto odjel 9. června 1767 s horníky Ondřejem Rundthalerem, Alsasanem Janem Seereiterem, Vilémem Habermannem a Tomášem Rudou.

Foto: Archiv

Uhlí vyzkoušel i legendární slezskoostravský kovář Keltička

„Již 12. června hlásil Jan Seereiter nález žíly, tedy vrstvy uhlí, z níž se vykutalo deset centů uhlí. Vrstva byla mocná jednu stopu, tedy téměř dvaatřicet centimetrů. Uhlí horníci nechali vyzkoušet místními kováři, jedním z nich byl zřejmě i legendární Jan Keltička. Uhlí bylo uznáno za dobré,“ uvádí historik Václav Štěpán, který se působení Jana Jakuba Lutze na Těšínsku věnoval.

Právě kovář Jan Keltička prý uhlí nacházené na povrchu polí ve Slezské Ostravě ve své kovárně, kterou měl poblíž dnešní slezskoostravské radnice, už dříve používal.

Hornický odborník Lutz ihned navrhl založit průzkumné štoly ve směru do pohoří, tedy Jaklovského kopce a šachtici do hloubky. Už 15. června navštívil také vykutané ložisko majitel panství Slezská Ostrava hrabě František Josef Wilczek, v němž prohlídka tohoto místa vzbudila zájem o dobývání uhlí.

„Baron Locella už 20. června roku 1767 Lutzův návrh dalšího průzkumu ve Slezské Ostravě schválil. Ložisko se podle tehdejších zpráv táhlo až k Rychvaldu, kde bylo v té době také vykopáno. Jak je vidět, měli už tehdy horní úředníci už celkem dobrou představu o rozsahu ostravsko-karvinského kamenouhelného revíru,“ uvádí historik Václav Štěpán.

Zaostalá Moravská Ostrava s chalupami a maloměšťany

Ještě dlouho nejevili moravsko-ostravští měšťané o uhlí třeba k topení zájem. A tak nechme zatím uhlí uhlím a podívejme se s autory Dějin Ostravy, jak tehdy vypadala spíše zaostalá a malá Moravská Ostrava, dnes třetí největší město v České republice.

Moravská Ostrava měla v padesátých letech 18. století jen tři čtvrti - městské centrum s právovárečnými domy a dvě předměstí. Obě předměstí lemovala vnitřní město a pozvolna se rozrůstala i za městské hradby.

Obydlí na předměstí lidé nazývali prostě „chalupy“, jejich majitele maloměšťany. Podle sčítání obyvatelstva z března 1754 měla vlastní Moravská Ostrava celkem 192 obydlených stavení. Kromě 64 velkoměšťanských domů se dalších 111 chalup nacházelo uvnitř hradeb na Přívozském a Vítkovickém předměstí. K nim je nutné připočítat ještě sedmnáct chalup za městskými hradbami.

Větší než Ostrava byl třeba Brušperk či Frenštát

Moravská Ostrava představovala v polovině 18. století nejmenší poddanské městečko hukvaldského panství, pod něž patřila. Většími byla tehdy třeba města Brušperk, Frenštát i Místek, v těchto městech žilo o necelou polovinu více lidí než v Moravské Ostravě.

Stagnace počtu obyvatelstva Moravské Ostravy pokračovala i v následujících dvou desetiletích po převratném objevu uhlí. Městská správa navíc podporovala představu Moravské Ostravy coby chudého a trpícího městečka na okraji zájmu vrchnosti i státu. Podle tohoto obrazu byla situace Moravské Ostravy horší než ve mnohých okolních vsích. Výsledky tereziánského katastru z roku 1768 hovoří o dosti malém počtu 167 domů, ale tato nízká čísla v uvedených soupisech mohou ovšem do jisté míry odrážet škody napáchané požárem roku 1763.

Celkový pohled na Moravskou Ostravu v roce 1844, orientační body zleva kostel sv. Václava, věž staré radnice a kaple sv. Lukáše. Foto: Archiv

Ostrava plná pláteníků, ševců, koželuhů i rybářů

Budoucí průmyslová Moravská Ostrava měla tehdy stále podobu zemědělsko-řemeslnického městečka. Podle něj se 39 z celkového počtu 102 moravskoostravských rodin živilo řemeslem či živností nebo obojím a 59 rodin jen zemědělstvím.

Žilo tu tehdy vlastně jen pár rodin s příslušným vzděláním. Rodina městského písaře, městského rektora, městského ranhojiče či místního výběrčího daní a poštmistra v jedné osobě. Měšťané, kteří se živili řemeslnou výrobou, se sdružovali do cechů. Tradičně první místo si drželi soukeníci a pláteníci. Další tradiční cechy v Moravské Ostravě tvořili ševci, kožešníci, koželuhové a jircháři, krejčí, rybáři, pekaři či provazníci.

Cechy kovářů, mečířů, bednářů, selské grunty ve Vítkovicích

Do společných cechů byli sdruženi kováři, zámečníci, mečíři, nožíři, bednáři a koláři nebo mlynáři a hrnčíři. Roku 1770 k nim přibyl společný cech zedníků, kameníků a tesařů. Tradičně vážený cech tvořili řezníci. Bohatí mistři celého spektra místních řemesel tvořili elitu města, vlastnili privilegované domy na náměstí či v přilehlých uličkách. Z jejich řad se rekrutovalo mnoho členů městské rady, někteří se stali rychtáři i purkmistry. Velkoměšťané také profitovali na výrobě a šenkování piva a alkoholu, někteří vlastnili chalupy na předměstích či selskou usedlost, tedy grunt na okraji města.

Na Přívozském předměstí se nacházelo pět selských usedlostí, na Vítkovickém předměstí bylo sedm gruntů. Jeden z nich tradičně drželi členové velkoměšťanských rodin Foltýnů a Grünwaldů. Také Filipu Jakubovi Kudělkovi, perníkáři a purkmistru, patřila kromě dvou velkoměšťanských domů předměstská selská usedlost.

Louky a pole u Ostravice, stodoly na dnešní Stodolní

Moravskoostravští obyvatelé vlastnili nebo si pronajímali obecní louky či pole u Ostravice, na Fifejdách či v poddanské Lhotce. Pro uskladňování obilí a sena sloužily stodoly opět umístěné mimo městskou zástavbu, a to v místech dnešní Stodolní ulice nebo u Ostravice.

Méně bohatí spoluobyvatelé, zejména majitelé chalup na předměstích, disponovali malým či dokonce žádným množstvím luxusních předmětů. Chudší soukeník a majitel statku například zanechal v pozůstalosti jen základní vybavení předměstského gruntu včetně nářadí. Předměty denní potřeby chudších vrstev pak byly často hodnoceny jako opotřebené či potrhané, nenajdeme mezi nimi žádné cínové ani měděné vybavení.

Nekvalitní sukna z Ostravy: nevzhlednost, množství vad a děr

O chudé Moravské Ostravě svědčí i to, že okolní města jako Příbor, Nový Jičín, Místek či Frýdek zažívala rozkvět textilní výroby. Ta nacházela velké odbytiště ve státních vojenských zakázkách. Ve vlastní Moravské Ostravě však soukenictví a s ním spojená řemesla po jistém počátečním růstu upadlo do regrese. Na nekvalitu moravskoostravského sukna, jeho nevzhlednost a množství vad a děr, znemožňující proniknutí na širší trhy, upozorňoval během svého působení v Moravské Ostravě syndik František Felix Foltýn. Rovněž ostatní řemeslníci v Moravské Ostravě a jejích poddanských vsích, jako byli ševci či kováři, vyráběli výrobky pouze pro nevelký místní trh.

Původní hospodářské a demografické důsledky třicetileté války, včetně dlouhodobého splácení vzniklých dluhů, násobily v průběhu druhé poloviny 17. a první poloviny 18. století živelné pohromy a epidemie, které ruinovaly městské hospodářství a decimovaly obchodníky i zkušené řemeslnické mistry.

A právě do této doby přišel pro Moravskou Ostravu spásný nález kamenného, tedy černého uhlí. Ač zpočátku bohužel zapadl v zapomenutí, protože se nenašel žádný podnikatel, který by se ujal těžby. Ani mezi obyvatelstvem zřejmě nebyl zájem o uhlí, v blízkých beskydských lesích bylo totiž ještě dřeva dostatek.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.