Fajront! Lidé z kolonií vyprávějí, poslouchejte

Přestože to byli z větší části přistěhovalci, brzy srostli s Moravskou a Polskou Ostravou či okolními obcemi jako byly například Mariánské Hory, Hulváky, Vítkovice, Zábřeh a Hrabůvka.

Hornické kolonie se staly v době největšího růstu průmyslového Ostravska na přelomu 19. s 20. století fenoménem stále většího a většího velkoměsta, který nemá srovnání s žádným jiným městem v České republice. Přestože se mnohé baráky v koloniích a někdy celé kolonie zbouraly, lidé na život v nich vzpomínali a vzpomínají.

Životem lidí z kolonií se dlouhodobě zabývá ostravský historik Martin Jemelka, s kterým jsme už v seriálu Fajront přinesli poutavý rozhovor: Ostravské kolonie by měl připomínat ukázkový hornický byt. Jeho publikace zkoumají hornické a dělnické kolonie nejen demograficky či statisticky. Autor knih jako například Na Šalomouně, Z havířských kolonií, Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny či trilogie Dělnické kolonie shromáždil řadu vzpomínek obyvatel kolonií a mnohé obyvatele kolonií osobně vyslechl. Poznejme tedy některá vyprávění o domovech a životě horníků, možná v nich více poznáme i svou ostravskou duši.

Ruští zajatci z dolů utíkali na svázaných prostěradlech

Matouš Salomon z Hrušova nastoupil po vychození školy na jámě Ida a pracoval tam jako horník devětačtyřicet let. Jako mladý synek pracoval u jámy, čistil vyšším úředníkům fárací důlní obleky. Když měl šestnáct roků, začal pracovat v dole.

„V roce 1914 mi zemřela matka. V červenci roku 1914 vypukla světová válka, nastaly zlé časy. Byla bída a hlad. V roce 1915 jsem narukoval. Tenkrát nás bylo odvedeno osmdesát. Skoro všichni mladí vozači. Závod nás vyreklamoval, zůstávali jsme proto na šachtě a byli jsme podřízeni vojenskému komandu,“ vzpomínal muž, který se narodil v září roku 1897 v Hrušově a zemřel v září 1988 tamtéž.

„Ke konci roku 1915 k nám na závod nakomandovali ruské zajatce. Bylo jich asi osmdesát až sto dvacet. Všichni pracovali v dole. Spali v noclehárně úplně nahoře, přesto jich hodně uteklo. Svázali prostěradlo a ručníky dohromady a spouštěli se z okna dolů. Potom byla okna zamřížovaná.

Vojáci v kolonii kradli lidem domácí zvířata

Přes první světovou válku byly těžké chvíle. Bydleli jsme v osamělém dvorku, vojáci nám všechen dobytek ukradli. Kozy, králíky, slepice. Když jsme si obstarali kozu, to byla mlékárna pro rodinu, poněvadž jsme mléka nedostávali. Na noc jsme ji nosili v bedně do kuchyně, aby nám ji neukradli.

Níže, směrem k vnitřnímu Hrušovu, stálo třicet domů, které patřily Rothschildovu těžířstvu, a bydleli tam horníci. Domek byl pro čtyři rodiny. Byt byl jednopokojový, malá komůrka, ze které šly schody na půdu, dále tam byl poklop do sklepa, ve kterém byla voda, takže každý si musel od podlahy postavit dřevěné bednění, aby tam mohl skladovat brambory.

Před světnicí byla předsíň s úzkým oknem. Záchod byl venku, obyčejný, prkno na sezení a díra. Elektrické osvětlení nebylo, svítilo se petrolejkou. V takovém bytě bydlela i dvanáctičlenná rodina. Pitná voda nebyla, ta se nosila ze zřídla v putnách.

Němce překvapilo, kolik dětí začalo chodit do české školy

V kolonii bylo hodně rušno, dělníci hojně holdovali alkoholu. Čistý líh stál 80 haléřů. Říkalo se 40 krejcarů. Skoro každý si šel po směně vypít ten achtlíček, to byla osmina litru, která stála pět krejcarů. Obchodu na rohu se říkalo Na Kašinku. Později se otevřel druhý obchod, který vlastnila Fajtová. Byla to židovka, měla dvě dcery, které nic nedělaly, a všechny tři se měly dobře.

A Rakouska byly na závodech takzvané cechovny, kde se značily směny. V cechovně byla na vyvýšeném místě socha svaté Barborky, po stranách měla klečící anděly. Havíři před fáráním se před tou sochou modlili. Katolická církev na to bedlivě dbala. Za první světové války měli nad modlením dozor vojáci, kteří každého do cechovny hnali.

V roce 1907 byla postavena česká škola a přihlásilo se do ní tolik žáků, že se chodilo do školy na směny. To bylo velké překvapení, Němci to nečekali. Proto němečtí úředníci dělali v továrnách a závodech nátlak na zaměstnance, aby děti posílali do německé školy. Proto příští rok už byla škola obsazena na jen na jednu směnu.

Když hladoví lidé za války rabovali, přidávali se i vojáci

Hrušov byl bohatý na hostince, bylo jich tam čtrnáct a většinou je provozovali a vlastnili židé – Němci. V roce 1908 vznikl v hostinci U Pospíšila Sokol, druhý tělocvičný spolek byl Lasalle, ten měl sídlo v hostinci U Fruchendlera. Třetí tělocvičný spolek byl Turnverein a měl svou budovu zvanou Odernhort.

Když bylo veřejné cvičení Sokola a šel průvod, musel jít jenom bočními cestami. Hlavní cestou neměl povolení. V roce 1912 však šli Sokoli hlavní cestou a u Odernhorta vedle řezníka Šrubaře čekali Němci. A nastala veliká srážka. Sokoli Němce rozehnali, ale byly z toho potom nepříjemnosti i věznění.

Za světové války roku 1917 byl hlad a v obchodech byly potraviny. Najednou někdo přišel s tím, že císař pán dovolil dvacet čtyři hodin obchody rabovat. Všechny obchody byly zavřené. Utvořily se hloučky lidí a ti násilím obchody otevírali a vybírali zboží. Chodili od jednoho obchodu k druhému a rabovali. Nikdo tomu nebránil, dokonce i vojáci se k lidem přidávali. Policie se ani neukázala. Až když vše skončilo a obchody zely prázdnotou, chodili policajti a hledali původce.

Lesík Korunka v Hrušově byl dosti velký a patřil hraběti Wilczkovi. V roce 1916 začalo kácení lesa. Všechny vysoké stromy byly vykáceny. Já s otcem jsme kopali pařezy a vyměňovali je za obilí. Za jednu fůru nakopaných pařezů jsme dostali pytel obilí. To jsme mleli na kamenném mlýnku zvaném „žarna“, který jsem si sám vysekal z kamene, ten jsem si přivezl od železničního mostu z Hrušova.

Při šmigrustu v kolonii nevynechali žádnou děvuchu

Na dětství v kolonii jámy Ida vzpomínal i Oldřich Mamula. Téměř každý rodina chovala kozy, husy, kačeny, bravky. To také byla hlavní starost nás mladých. Od jara do podzimu jsme pásli na lukách a na stavách. Na jaře, když začalo hřát sluníčko, hráli jsme knofle a kuličky. Často jsme pak chodili domů bez knoflíků a s pořádně umazanýma rukama. Když se zazelenaly louky, žili jsme kromě školy prakticky jen na stavách. Tam bylo naše království.

Na velikonoční svátky jsme se vždycky těšili. Šmigrustovali jsme po celé kolonii. Nesměli jsme vynechat žádnou děvuchu, protože by se na nás zlobila. Na druhý den nám to holky vracely i s úroky.

Později, na svatý Duch, kdy je do vody buch, se smažila vaječina. O vajíčka nebyla nouze. V rákosí hnízdily rybárky a lysky. Z domu jsme si přinesli jen chleba, kousek špeku a šnytloch.

Měli jsme takový zvyk, že tomu, kdo na pastvu přihnal kozy a husy jako poslední, se začalo říkat „záprtek“ podle zkaženého vajíčka. Proto nás rodiče museli budit co nejdříve, aby se z nás nestal „záprtek“. Odpoledne jsme se většinou koupali v rybníku Figura pod fabrikou.

Lyže si vyrobili z beček od zelí a voskovali je svíčkou

Při pasení koz a husí jsme si my kluci stavěli z rákosí stany, za které by se nemuseli stydět ani praví Indiáni. Byly jich celé osady. Páslo se na Bubníkově louce, na Štrychu nebo na Ostré.

Když se na podzim nedalo pást, přemístili jsme se do kolonie. Tam už jsme byli pod dohledem rodičů, ale i tak hry na haldě u kasárny, na rezervátu nebo u pekárny měly něco do sebe. Hráli jsme si na raubery a policajty, kopali jsme do hadrové pucky nebo do tenisák. Pozemní hokej se zahnutým klackem a kelímkem o konzervy měl dokonce i mistrovství ulic.

V zimě jsme bruslili na stávku u trafiky pana Maliny nebo na rybníku Figura. Sáňkovali jsme od kasárny k trafice, pod lanovkou nebo v Důlkách. Většinou jsme měli železné sáňky, které jako fušku vyráběli kováři z šachty. Byly sic těžké, ale jezdily velice rychle a mnohem dál než dřevěné.

Největší švanda ale byla při lyžování. Lyže jsme si vyrobili z beček od zelí, na dýhu přitloukli kousek řemínku, skluznici jsme navoskovali svíčkou. A jelo to. Nebo taky nejelo, i když jsme si pomáhali tyčkami od fazolí,“ vzpomínal Oldřich Mamula v publikaci Hrušov včera a dnes.

Když na šachtu jela sanitka, děti běžely zjistit, koho odveze

Jiřina Javorská, dcera Matouše Salomona, velmi rád vzpomínala na společné rodinné večery v kolonii. Ženy dělaly ruční práce a její tatínek jim předčítal. „Také nám rád v kuchyni na linu kreslil šachtu a vykládal, jak to tam vypadá. Vzpomínám také, jak na šachtu jela sanitka a houkala a všechna děcka běžela zjistit, koho odvážejí. Jednou to byl také tatínek, když přišel v dole o část ukazováčku,“ vzpomínala žena.

Po měšťance jsem začala chodit na hospodyňskou školu na Hladnov, odkud jsem byla po pololetí totálně nasazena do rourovny Vítkovických železáren. V nich jsem až do konce války pracovala jako řezačka závitů. V dílně jsme byly samé ženy, jen parťáci, kteří nám brousili nože, byli muži. Úkol jsme měli měkký, takže jsme pracovaly, jen když byl v dílně mistr,“ vzpomínala.

V den největšího bombardování je gestapák hnal do krytu. Ten dostal zásah

Od května 1944 začaly vždy v 11 hodin pravidelné nálety na Ostravu. Stroje už jsme měly vyčištěné, puštěné na prázdno, jen jsme čekaly na zahoukání. Chodily jsme na pole za Hlubinskou kolonii vedle plynojemu, kde jsme se opalovaly a po hodině a půl po skončení náletu jsme šly zastavit stroje, do šaten a ukončily jsme směnu. Tak to šlo až do 30. srpna 1944.

Tehdy zažila Ostrava první spojenecké a největší bombardování. Ten den stál na cestě, kudy jsme chodily na pole, člen závodního gestapa a hnal nás do krytu proti střepinám, který byl hned u závodu. S přítelkyní jsme obešly celou Hlubinskou kolonii a vrátily se do Šalamounské kolonie poprvé do domu. Po ukončení náletu jsme v obavách vyšly z domu, slyšely jsme nepříjemné syčení.

Později se ukázalo, že bomby zasáhly plynové potrubí o průměru přes metr, z něhož hořel plyn. Došly jsme do dílny, která dostala zásah. Byl v ní rozházené trubky a na kolejišti ležel mrtvý člověk. A kryt, do kterého nás gestapák nutil, dostal plný zásah a všichni v něm zůstali. Zachránil se jenom náš mistr. Který byl u vchodu a kterého vzduchová vlna z krytu vyhodila.

Když bomba zabila svobodného mládence, šla při pohřbu za černou nevěstu

Na podzim začaly večerní nálety s krásnými osvětlovacími stromečky, byly ale náročnější na psychiku. Při jednom náletu zemřel první člověk z Hrušova – byl to mládenec Košťál z chemické kolonie. Protože to byl svobodný mládenec, šla za truhlou bílá nevěsta a mezi truhlou a hudbou zase černá nevěsta. Tou jsem byla já. Šla jsem celá v černém s hustým závojem přes obličej a v rukou jsem držela velkou zlomenou svíci.

Když se dostavělo sídliště v Porubě, nabídli obyvatelům kolonie Ida přestěhování. Otec si ale nechtěl zvykat na jiné prostředí a hlavně nechtěl být bez zahrady, kterou v kolonii měl. Po vystěhování obyvatel domy v kolonii chátraly a do prázdných bytů se nastěhovali Romové a nepřizpůsobiví lidé, kteří domy postupně rozebírali. Bylo tam smutno.

Otec zemřel v srpnu 1988, maminka se po jeho smrti odstěhovala k sestře do Zlína. Po čase jsem se jela na Idu podívat. V našem bytě bydleli Romové a stěžovali si na plíseň. My jsme ji v bytě nikdy neměli. Dnes už jsou téměř všechny domy zbourány a v dolině k Muglinovu vystavěli vesničku soužití.

Z padesati ze sta jeden něpil, ostatní ho přepili

Felix Uherek se narodil v roce 1889 a pocházel z Michálkovic. Pracoval na různých místech revíru a jeho vyprávění zachytil v roce 1953 a poté publikoval Jan Rohel. Štrnact děcek nas bylo – tři děvuchy a jedenast synkuv. Před mojim narozenim ich devět umřelo na černe ošpice. Potem jak ja pamacu, maličky umřel jeden, v truhelce doma ležel – včil žijeme enem tře.

V izbě bylo enem jedno lužko – žadne matrace – vespod desky, na tych slama, přikryval se syrovu platenu plachtu, a peřiny. Děti spaly v komoře na zem. Později se kupilo starši lužko do komory pro děti. To se spalo napřič – kelko teho vlezlo.

Bidně se žilo. Peněz dycky malo, ostudy a děcek plna chalupa. Některy se na to němuh divať, slaba natura, začal piť. Pil chlop, pila roba, pily starši děcka. Kolonyje, to byly také hnizda bidy! Kravale se ozyvaly z chalup. Za Rakouska něbylo domku, kde by se nepoprali – to bylo na denim pořadku. Jeden z padesati, ze sta se našel pořadny, co něpil, bo šetřil na domek – ale ti druzi, ti to přepili…

Sused když bil švaby na zdi, suseda obudil

Ja svojiho otce, něvim, či sem viděl střízlivého – važně! Proč? Davněji to bylo takove – u nas musel byť rum pořad! A haviř vypil deně, kolik měl. Muj otec vypil na dnešní miru tři štvrti až jeden liter rumu! No ten liter, to bylo doma. Vypil ešče v hospodě po cestě ze šichty, na šichtu někteří pili i na dole, to bylo na denim pořadku.

Každa rodina měla psa a kočku – to všecko spalo v komoře s tymi děckami. A mimo to skorem věčina měla herličky, tedy hrdličky, a ruzne ptactvo. V kolonyji byla hrozna bida, peklo, nenavist – a přece tam byla tež laska. Kocurek, drozd, kočka a pes – všecko to žilo s nama – žaden žádnému nic neudělal.

V domacnosti se prve nědržalo na čistotu: na zachod v noci něchodil, přes šparu do sklepa to pustil. Šak to zběhne na uhli, ale byly tam tež kobzole! Nasledkem teho, bo jedna bida druhu plodi, byl hmyz: blechy, vši, štěnice, rusy, švaby – to bylo v kolonyji všady. To už hýbalo kolonyjami. V tych obrazkoch na stěnách se toho zdržovalo moc. Sused když bil švaby na zdi, suseda obudil.

Četlo se Ciganske ditě, Toman panbičkař, Vězeň na Štramberku, Bufalobil

Staři lide povidaju – že švab je hrozně stydlavy – boji se světla. A stydi se, že je dotknuty škrtačku, vystěhuje se z domu – to je vskutku pravda. A stěhuju se tajak vojsko, ohromne řady, někdy pryč, někdy ale enem z domu do domu. U nas je niščili. Ale co naplat, zas od suseda přelezovaly a tak to nešlo zniščiť. Až během doby – narod nakupil linoleumy, dbal na čistotu. V kolonyji včil něni švabečka ani ineho hmyzu.

Četba? Uměni? Nic, lebo malučko. Bezruča něznali, lebo malo. Čitalo se hodně Ciganske ditě, Kniže hor, Toman panbičkař, Vězeň na Štramberku, Kral moře, Bufalobil, Štorchova knihovna.

Ludmila Turecká z Ferdinandovy osady v Michálkoviích vzpomínala i na nezaměstnané. „S těmi nezaměstnanými to bylo různé. Nezaměstnanost vznikla následkem nadvýroby a malým odbytem zboží. Mnoho lidí té nezaměstnanosti i zneužívalo. Nahodilou a výpomocnou práci nechtěli. Jim bylo pohodlnější se potulovat, hrát v lese a na příkopech karty nebo chodit s harmonikou po kraji, za což dostali od lidí po 20 nebo 50 haléřů. Slyšeli jsme tu, že i Antonín Zápotocký, později dělnický prezident, na Kladensku chodil s kumpány po kraji, vyhrával a štval proti republice.

Lidé prý slyšeli z hrobu otrávených havířů volání

Mnozí nezaměstnaní se přiživovali čímkoliv. Muži, ženy a starší děti jezdili na kolech do Beskyd na maliny, na borůvky a pak je prodávali. Je pravdou, pro havíře a lidi tělesně pracující byly zlé doby, ale lidi neztráceli humor, navzájem si podle možnosti pomáhali. Byla bída, ale veselá bída. Nyní je smutný blahobyt,“ míní Ludmila Turecká.

Na šachtě docházelo k smrtelným úrazům, někdy byli zabiti v dole i dva nebo tři havíři najednou. Havíři byli také otráveni plyny. Bylo to tuším už ke konci první světové války, kdy bylo pět nebo šest havířů popáleno a udušeno plyny.

Byli pochováni v jednom hrobě a nebyli úplně zakryti hlínou. Vykládal se, že lidé na hřbitově slyšeli z toho hrbu volání. Šli na faru a žádali faráře, aby jim dovolil ten hrob odkopat. On to nedovolil.

Po vraždě se schovával v šachtě. Četníci za ním sfárali

Pamatuji si také na jiný šachetní případ, který se stal v dob krize na šachtách, někdy v roce 1927 nebo 1928 na šachtě Pokrok v Petřvaldě. Z šachty byl vypovězen havíř Klimša, chtěl se nějak živit, chtěl si otevřít provizorní výsek masa. Když žádost předložil starostovi obce, který byl i úředníkem na šachtě Pokrok. A ten mu řekl, že trávy je dost, ať se jde pást. Odpověď Klimšu vyprovokovala tak, že starostu postřelil, on na to zemřel.

Klimša se pak skrýval a nakonec i přímo na šachtě v dole. Zpočátku mu havíři nosili do tajného úkrytu jídlo, ale pak sjelo do dolu četnictvo. V době, kdy se v něm nepracovalo. Četníci žádali Klimšu, aby se vzdal. Měli strach, že má u sebe zbraň. Nakonec četníci Klimšu zastřelili.

Měl velký pohřeb, byla to skoro demonstrace. Na pohřbu se sešlo tolik lidí, že Klimša ležel otevřen v rakvi na dvoře domku, ve kterém bydlel se svou matkou. Pohřbu využil komunistický poslanec Slivka výpadem na buržoazní poměry v republice a za protistátní řeči byl po pohřbu na tři dny zatčen.

Galičák Olbrachtovi namluvil, že je nevinný. A Olbracht napsal knihu

Asi v roce 1920 nebo 1921 hráli chlapi Galičák a Grochot v kolonii Obšachta karty. Moc popili a Galičák zabil kopačkou Grochota. Ten zkrvavený ležel v márnici, zvědavé děcka se na něho šly podívat. Já ne, ale byla mezi nimi moje mladší sestra Milada.

Jak přišla domů, měli jsme na oběd prejt. Jak to viděla, utíkala ven a zvracela – připomínalo jí to krev zabitého Grochota. Galičáka zatkli četníci a ve vyšetřovací vazbě ve Slezské Ostravě tehdy seděl se spisovatelem Ivanem Olbrachtem.

Galičák mu namluvil, že byl zatčen za to, že organizoval stávku proti pánům. Olbracht toho vyprávění využil v knize Zamřížované zrcadlo a případ Galičáka líčí jako justiční omyl. Olbracht si poseděl za výroky proti zřízení republiky jen několik dní, kdežto Galičák dostal za vraždu sedmnáct let.

V největší ostravské kolonii vyrostl i „sochař horníků“

V Šalomounově kolonii, která patřila v Ostravě k největším koloniím, se v roce 1886 narodil i významný ostravský sochař Augustin Handzel. Takto vzpomínal na dětství a mládí v koloniích Šalomouna a Centrálka na počátku padesátých let těsně před svou smrtí v roce 1952. Vzpomínky „sochaře horníků“ sepsal tehdy Jan Rohel.

Tři řady jako bič, tři škvárou vysypané úzké uličky, dvanáct domků v každé, dvanáct nízkých oprýskaných baráčků. To byla Šalomounská kolonie, v níž se tísnilo tucet tuctu havířských rodin. Zahrádky byly opuštěné hrobečky tesklivé, plácky jako dlaň veliké, udusané, bez jediného trsu zelené trávy, bez sluníčka, neradostné.

Zde jsem se narodil, zde jsem prožil celé mládí, nerad na to vzpomínám. Tu jsem žil do šestnáctého roku, potom jsme se stěhovali na Centrálku do kolonie koksařů nedaleko Wilczkova zámku.

Na místě hřbitova vykopávali robotníci spoustu kostí a lebek

Zjara, když se vylily vody Ostravice a Lučiny, často zatopilo i Centrálku. Chudoba nikdy mnoho nemívala, a ještě jednou dvakrát do roka to málo divoká voda odnášela. Dnes je stará Centrálka dávno zbourána a na těch místech rostou topoly. Otec i matka tu dožili, ale my děti jsme odtud utíkali, sotva jsme povyrostli.

Život v kolonii byl těsný. Chybělo slunka, vzduchu i prostoru. Před školou ale i potom jsem často vypadl z kruhu kamarádů a raději jsem se toulal po městě sám. Pásl jsem třebas husy pro celou kolonii, za to jsem dostával na kalhoty, berte to tak i tak. Od frýdlantského mostu až ke hřbitovu ležel rozrytá padolina, byla tam i cihelna. A tak jsem se na pastvě začal chytat cihlářské dílny. Uplácal jsem všelicos – pasáčka, jak vede stádo hus, ale i továrnu s jeřáby podjezdy a nadjezdy.

Stará Ostrava vypadala kdysi docela jinak než ta dnešní. Mateřská škola stála na Zámecké ulici. Odtud se táhla veliká zahrada – kdysi ostravský hřbitov. Když stavěli třídu k novému evangelickému kostelu, vykopávali robotníci mnoho lebek a kostí. Učili jsme se právě o lidské kostře, ale škola neměla modelu. Chtěl jsem se zavděčit učiteli přírodopisu a málem to skončilo tragicky.

Moja umučena hodino! Lidska hlava v hrnci!

Jdu jednou ze školy a tu vidím, jak cestáři nosí ze starých hrobů na velkou hromadu lidské kosti. Leželo tam i několik zachovalých lidských lebek různé velikosti.

Za dne jsem nepocítil špetky odporu ani hrůzy. Vybral jsem si pořádný exemplář, zabalil lebku do novin a nesl domů. Nečistota na tom lpěla, doma nebylo nikoho, tak jsem strčil lebku do velkého hrnce na prádlo, přikryl poklicí a vařil. Venku žhnulo léto, v kuchyni horko k nevydržení, utekl jsem chvíli na dvůr. Opřen zády o zeď naší chalupy dřepěl jsem s koleny u brady na pustém plácku sám.

Matička se navrátila z města a potichoučku jako vždycky vklouzla do domečku. „Horko je tu jako v pekle! Co tež ten synek vaři v takym kotle?“ A honem otvírala okna a dveře. Vzala vařechu, zamíchala… „Moja umučena hodino! Lidska hlava!“ vykřikla zděšeně. „Ty si, synku, zabil sestru…“ V tom se jí hlas zlomil a padla na zem. Chuděra, měla slabé srdce…

Ty jsi synku, zabil sestru…

Tu nehodu měli vlastně na svědomí jarmareční zpěváci, kteří před šachtami, v kolonii i po hospodách jiného nezpívali než o rvavých mordech. A pak nesmím zapomenout – mezi mnou a starší sestrou zuřily boje – sestra byla silnější, útočila – já byl mladší, slabší, bránil jsem se divoce, bil jsem bezohledně, vším co mi přišlo pod ruky. Maminka si to všechno dala nějak dohromady, proto vykřikla: „Ty jsi synku, zabil sestru…“ Taková hrůza, naštěstí to její slabé srdce vydrželo…

Když bouře doma utichla, když lebka vychladla, dal jsem ji na zahrádku do mraveniště. Byla pak běloučká jak ze sádry. Mandibulu jsem spojil drátky a čistý exemplář zanesl do školy, aby si s ní doplnili chudobné přírodovědecké sbírky. Učitel později zjistil, že je v lebce průstřel. V místech, kde jsem ji našel, objevili společné hroby z časů švédských válek.

Příhoda s lebkou mi nedala pokoje. Pomýšlel jsem na jakéhosi Hamleta z havířské kolonie. Ale pak jsem od toho nadobro upustil. Jsem realista.

Instalace reliéfu z ateliéru Augustina Handzela na Památník osvobození u Sýkorova mostu. Foto: Archiv města Ostravy

Jako sochař jsem nemusel objevovat naše dělníky. Jejich život a jejich práce, to byl i můj život a moje práce! Moje univerzita, moje vysoké školy sochařského umění nestály v Praze ani ve Vídni, nýbrž zde doma, v Ostravě, uprostřed uhelného revíru. A můj učitel – chmurný, černý, ale věrný – se nazýval Život. Život s velkým žet…

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.