Nejnovější zprávy: Bílovečtí hasiči se přestěhovali do nemocnice. Jejich „zámeček“ prochází obnovou Dolním Vítkovicím stoupla návštěvnost, chystají se další novinky

Fajront!

Fajront! Legendární hornické putyky zmizely, zbyly už jen vzpomínky

​Hornické hospody, to bývaly na konci 19. století především putyky a nálevny, kde se pila kořalka a pivo ve velkém a kde horníci často navzdory smutným očím svých žen propíjeli své docela tučné výplaty. Někdy však i s nimi.

Hostinec U Dlouhých v Přívoze. Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Ty pravé, vyloženě hornické hospody, stávaly dokonce přímo poblíž bran šachet a na dohled těžním věžím. Horníci do těchto lidovek chodili vypít svých šest i více piv hned po vyfárání a po koupelech, nezřídka však i před šichtou. Dnes většina těchto hospod zanikla, stejně jako zanikly doly v Ostravě.

Jak takové hospody vypadaly, jak se měnily v čase a kde všude byly, o tom jsme si povídali s profesorem katedry historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity Alešem Zářickým.

Aleš Zářický. Foto: Petr Broulík

Hornické hospody v Ostravě uzavřením dolů prakticky zanikly. Zachovaly se ještě někde?

Když si představím pravou hornickou hospodu, tak takové jsou třeba ještě u nás v Orlové. Dodnes. Centrumka, Morava, U Ládi. Byť už to samozřejmě není ono. Už to nejsou zadýmené pajzly jako kdysi (usmívá se). Jsou předělané, zkultivované. Tady v Ostravě jich zůstalo opravdu jen velmi málo, spíše na periferiích než v centru. Třeba U Dlouhých v Přívoze, teď jsem tam nedávno byl.

Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

To byla hornická hospoda? Patří k vůbec nejstarším hospodám v Ostravě…

Ano, U Dlouhých je hospoda poblíž bývalého dolu Odra. Byla to krásná hučící hornická hospoda, která se otevírala a zavírala podle toho, jak fárali horníci. Když vyfárali, měl hospodský připravený plný pult z poloviny roztočených pivních sklenic. A když se po šichtě do lokálu nahrnuli horníci, brali ta piva útokem, někteří i rovnou třeba dvě. Po uzavření šachet se z této hospody stal bar a herna, protože horníci prostě zmizeli. Teď je to zase hospoda a podle mě moc pěkná, ale dnes už s hornictvím nemá moc společného. Přitom to bývala dříve opravdu typická hornická hospoda. Právě v té hospodě byla třeba kdysi založena místní sociální demokracie.

Dnes aby starou hornickou hospodu člověk pohledal…

To je bohužel pravda, když loni v Ostravě točil Jakub Wehrenberg s hercem Josefem Poláškem seriál Příběhy starých hospod, tak takovou starou klasickou hornickou hospodu hledal. Říkal jsem mu: takovou už v Ostravě nenajdete, nebo musíte pryč z centra. Ale nakonec si vybrali hospodu U Cingra v Michálkovicích, která vypadá jako hornická hospoda, ale není to žádná původní hornická hospoda. Není vůbec špatná, dá se v ní výborně posedět, je v ní plno předmětů připomínajících hornictví, mají tam fajn pivo. Ale nemá se starými hornickými hospodami nic společného. Mladí lidé by řekli, že to je „fake“ tedy podle slovníku cizích slov padělek, podvrh, falzifikát, ale „prima fake“.

A v centru Ostravy? Byla tu nějaká pravá hornická hospoda?

Tady v centru se už také všechny předělaly. Hospoda, kde se opravdu dali horníci potkat a kde jsem je sám za studentských časů potkával, byli staří Křižánci. Ta dvojhospoda na Nádražní. „Křižánek“ se vstupem vlevo byla ta opravdová nalejvárna s umakartovými stoly. V té nálevně jsme byli ráno jen my študáci, kteří jsme měli před školou, a právě horníci, co ráno vyfárali. Po útlumu šachet udělali z Křižánků Dlouhou 100ry, a už tam žádný horník nebyl. Protože už prostě v centru Ostravy nebyli. A Křižánci jsou dneska zavření, ta hospoda skončila.

Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Zavřený je i Spolek a už dávno zmizel jeho Vagón. Chodili tam také havíři?

Samozřejmě. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl Spolek běžná, až po první patro nabitá hospoda. U hotelového domu Jindřich byl zase bar Satelit, a to byl podnik! I tam havíři mířili. Ani Rada nebyl ještě takový hogo fogo podnik jako dnes. Vzpomínám si na dobu, kdy v Radovi ještě čepovali Ostravu, i když pro mě jako pro studenta byl už hned v devadesátých letech Rada drahý, stejně jako třeba hospoda U Džbánu na Kuřím rynku. Ale U Křižánků nebo Spolek, tam bylo pivo pro študáka za přijatelnou cenu. A kousek od tramvaje.

Bývaly hornické hospody u všech šachet?

Musely být. Pokud u šachty nebyla hospoda, tak to nemělo úroveň. Někdy na počátku devadesátek byla zavedená u šachet i taková kultura, že se ve stánku PNS prodávaly lahváče za „levňocha“. Když jsem brigádničil u VOKD a jezdili jsme dělat potrubí i na šachty, tak jsem to zažil. Lahváče v trafice šly u horníků na dračku hned ráno po vyfárání a u některých mých spoluizolatérů i před a během šichty (směje se).

Důl Šalomoun, Žofinská huť, koksovna Karolina, důl Hlubina. Jaké tam byly hospody?

V místech, kde je dnes Nová Karolina, bývala za první republiky spousta hornických hospod. Další hospody a kořalny byly nedaleko, třeba i Harenda na náměstí nebo hospody „pod laubama“. Dnes si už ani ostravskou mapu hospod z devatenáctého a první poloviny dvacátého století neumíme představit. Třeba na Černé louce, než vznikl výstavní areál, stála za Rakouska i za první republiky největší hospoda v Moravské Ostravě, Strassmannova pivovarská hospoda.

Podle historických fotek to byla moc pěkná hospoda…

Byla součástí Strassmannova pivovaru. Do ní opravdu chodili všichni, tam bylo jedno, jestli je člověk horník nebo řezník. Vyprávěl mi o ní můj učitel, profesor Milan Dohnal, který byl v sedmnácti totálně nasazený za protektorátu u německé říšské pošty. Byl dokonce nevlastním synovcem skladatele Leoše Janáčka. Vzpomínal, že vozili poštu vlakem, a vždycky, když přijeli do Ostravy, tak šli s ajznboňáky do Strassmannovy pivovarské hospody, tam se pilo a pak ti starší pokračovali pod lauby, kde se v místních lokálech vyskytovaly děvy různě lehkých mravů, jak to tak kdysi bývalo, a pak ráno zase nasedli na poštovní vagon a jeli do Německa. Takové kolečko a všechno v jednom.

U hajcmana. Foto: Petr Broulík

Další takovou „divokou“ lokalitou byla zřejmě Stodolní. Chodili i tam horníci?

Myslím, že určitě. Stodolní a pod laubami, to byla dvě vyhlášená centra pro lidi holdující alkoholu a jiným neřestem. A taky u nádraží v Přívoze, tam byly také kvalitní „lidovky“.

Horníci ale prý potřebovali po šichtě zajít do hospody, protože v horkém prostředí dolů vypotili spoustu vody. Proto prý hned po vyfárání mířili na pivo…

Chodil jsem na základní školu Kopaniny v Orlové, což bylo kousíček od dolu Doubrava, tedy jednoho z větších dolů v revíru, takže jsem s horníky jezdil jako malý autobusem. A oni často vystupovali právě u hospod, třeba U Malky. Orlová se postupně bourala, takže i vyhlášené hospody mizely. Ale můj otec občas vzpomínal, že se z Dolu Doubrava nebo z Orlové 1 se chodilo do Orlové 4 pěšky a co dvě stě tři sta metrů se dalo zastavit v nějaké hospodě. U Mokroša, U Psa, U Malky.

Jak taková typická hornická hospoda vypadala?

Byl to absolutní „bzučák“. Byly to často velké hospody, strašně se v nich kouřilo, pily se štamprle, pil se relativně levný chlast, a byly prostě divoké. Moje babička vyprávěla, že děda měl za první republiky v Karviné pronajatou hospodu. Když byl ale mobilizován do československé armády, pronajala majitelka hospodu samozřejmě někomu jinému, prý nějakému Němci. Když se pak do Karviné vrátil, neměl již jako Polák dovolání. Inu turbulentní léta 1938 a 1939. Děda měl ovšem k hospodám i nadále kladný vztah. Ostatně, když po válce začala babička pracovat v pohostinství, a mimo jiné také v typické hornické hospodě Na Veverce u Dolu Antonín Zápotocký, tedy dolu Lazy, nebylo dne, aby jí nepřišel vypomoct.

Vzpomínala?

Samozřejmě. Jak vždycky horníci po výplatě utráceli. V ten den musel být připravený i drahý alkohol, k pivu se řádně vypilo i kvalitního pití. Horníci už měli peníze, takže to nebyla jen nějaká zelená a pivo. Někteří své výplaty, zvláště dříve, i propili. Ostatně dobové policejní spisy hovoří jasně, i když se jedná spíše konec 19. a první polovinu 20. století. A to v souvislosti s přílivem nových obyvatel především z Haliče, z nichž většina pracovala právě na šachtách.

Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Haličané asi patřili v konzumaci alkoholu k „přeborníkům“…

U Haličanů převládala obrovská konzumace alkoholu, především tvrdého. Nejsem sice lékař, ale je zřejmé, že byli na takovou spotřebu geneticky velmi dobře vybaveni, takže opravdu pili ve velkém a relativně to krátkodobě dobře snášeli. Ale samozřejmě při tom utráceli peníze, často za celkem laciný alkohol. Nepotřebovali nějaké vypalované švestky, stačil jim vypálený líh s trestí.

Líh s trestí?

Ano, ta tresť je vidět i v ostravském muzeu. Jsou to takové ampulky, v těch ampulkách je rumová tresť, griotková tresť, a podobně. Takže se vezme devadesátiprocentní líh, voda a patřičná tresť, pak protřepat, nemíchat, a je to. Dodnes se na Karvinsku „vaří“ takzvaná cytrynuvka, které může italské limoncello jen stěží konkurovat! U Haličanů byla také častá velmi nízká finanční gramotnost a to jak u mužů, tak u žen. No a s nimi sem přišli i „jejich“ židé, kteří jim takový levný alkohol nabízeli už doma v Haliči. Tady v Ostravě pak měli nálevny, kořalny a pohostinská zařízení. A nabízeli „svým“ Haličanům stejné služby jako v Haliči. U nich byli někteří Haličané schopni propít své výplaty za dva za tři dny. Takže došlo vždy na známé výjevy, kdy ženy čekaly za branami dolů na své muže, aby jim dali alespoň část výplaty a nepropili ji. A to mělo samozřejmě i své kriminální dohry, jako domácí násilí, splácení dluhů jinou než obvyklou formou, tedy jakousi vynucenou prostitucí, ale deliktů, za nimiž můžeme najít alkohol, bylo samozřejmě více.

Přitom měli na šachtě asi mnohem více peněz, než byli zvyklí z Haliče…

Ano. Měli najednou relativně dost peněz, ale neuměli s nimi hospodařit. Proto nakonec vedení dolů přistoupilo k tomu, že výplaty místo jednou za měsíc vyplácelo jednou za čtrnáct dní nebo jednou za týden. Což však zaměstnavatelům také dělalo potíže, protože předtím horník dostal a propil výplatu pouze jednou za měsíc, ale při týdenních výplatách se to stávalo i čtyřikrát za měsíc. Horník po takovém tahu totiž často nepřišel ráno do práce.

Někteří Haličané vydělali peníze a vrátili se zpátky, ale mnozí tady zůstali, založili rodiny a jejich potomci se stali rodilými Ostravany. Jak dlouho trvalo, než se „zcivilizovali“?

Než si toto nově příchozí obyvatelstvo s ostravským regionem „sedlo“, nebyla to záležitost první generace. Stalo se tak až v druhé, někdy až v třetí generaci. Nedávno jsme s kolegou, profesorem Pavlem Kladiwou, zpracovávali problematiku identity obyvatel Rakouského Slezska. V případě východní, těšínské části této dříve korunní země, by bylo ovšem až příliš jednostranné zaměřit svou pozornost pouze na konzumaci alkoholu. Specifik potomků Haličanů dodnes zůstává celá řada, kuchyní či oslavou svátků počínaje a například chápáním rodiny či přístupem k těžké fyzické práci konče. Kdo chce, může si o tom přečíst v knize Lidé a krajina českého Slezska.

A haličské ženy?

Pro haličské ženy byl velký problém se adaptovat na městský způsob života. Když sklidíte úrodu v neúrodné Haliči, víte, kolik máte ve sklepě brambor, kvaku, tedy tuřínu, nebo řepy. Kdežto tady v průmyslovém městě si musely vše vesměs koupit. Avšak ženy neuměly hospodařit, dokonce neuměly v moderních podmínkách ani vařit. Na haličské vesnici, odkud pocházely, totiž vládl z pohledu industrializovaného města přelomu 19. a 20. století středověk. A ony, stejně jako jejich muži, přišli z nejzaostalejší části Předlitavska do průmyslově nejrozvinutějšího regionu monarchie. A to byl střet věru nelehký. Jen samotné hospodaření s penězi. Ty nepotřebujete jen po výplatě na začátku měsíce, ale i na jeho konci. Navíc také je lákaly ve městě nejrůznější nástrahy, drahé látky, šaty, oblečení, boty ... A ženy často těmto lákadlům neodolaly a peníze za ně prostě utratily.

Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Hornické hospody vlastně vznikaly i na nových sídlištích, většinou už to byly velké restaurace.

U nás v Orlové to je třeba sídliště V. etapa, v Ostravě je to Dubina. Tato sídliště se budovala na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jako součást sídliště se stavěly velkoprostorové hospody a restaurace určené primárně pro mladé horníky a jejich rodiny, neboť právě pro ně byl tento typ bydlení primárně určen. Byly to všechny ty Pegasy, Orly, Orlíky. U nich horníci po šichtě vždy vystoupili z nacpaných autobusů či tramvají, urazili si v hospodě svých minimálně šest kousků a šli domů. Ale fungovala i restaurační zařízení vyšší kvality, kde se dalo zajít o víkendu s rodinou, najíst se a chvíli posedět.

Pivo bylo tehdy za babku, takže asi bylo plno…

To ano, ale myslím si, že kolik stálo pivo, tohle u horníků, kteří opravdu brali vždycky dost peněz, nehrálo nikdy moc roli. Horník si mohl klidně zajít třeba za první republiky proflámovat večer do hotelu Imperial, ale nešel tam, protože podvědomě cítil, že tam nepatří. Do obdobných podniků totiž chodila zcela jiná společnost. Situace se ale potom změnila po roce 1945.

Dnes se některé ostravské hospody doslova hlásí k tradici hornictví. Mluvil jste o hospodě U Cingra, v Ostravě je třeba i podnik U Hajcmana...

Myslím, že to jsou fajn hospody. Hornictví patří neodmyslitelně k Ostravě a její hornická a průmyslová historie je dnes docela dobrou obchodní značkou. A připomínat ho třeba vybavením nebo až „muzejním“ interiérem hospody jako v hospodě U Cingra je super nápad. Hezky se tam sedí, chodí tam plno lidí, vystavují tam umělci. Ti, co horníky byli, si v takové hospodě svou minulost připomenou, ti ostatní se s hornictvím prostřednictvím artefaktů trochu seznámí. A že to není pravá zakouřená nálevna s prkennou podlahou a zlitými stoly, kde je kravál? To už by stejně dnes hodně lidí asi nezvládalo.

Seriál Magazínu PATRIOT vzniká v rámci akce FAJRONT - jde o plánovaný vrchol 27. setkání hornických měst a obcí. Bude se jednat o celý víkend, který organizátor, statutární město Ostrava, zahájí v pátek 8. září 2023 v areálu Dolní oblasti Vítkovice.