Nejnovější zprávy: Muž vdechl část bramboráku a začal se dusit, museli jej resuscitovat Letáček přestoupil do Španělska, do Baníku míří bývalý gólman Sparty

Na kole do Mexika

Na kolech do Mexika. Dobrodruhy zastihla zpráva o ruské okupaci

Možná si pamatujete toho vitálního pána jako hospodského beskydské hospůdky Na Staškově. Fungovala v jedné z chalup u dnešní hospody U Zbuja, kousek nad známou hospodou U Veličků v půli cesty na vrchol Lysé hory.

Ženevské jezero. Foto:Slavomír Kácal

A možná jste tohoto vždy dobře naladěného muže z Havířova potkali někde na horách jako člena Klubu českých turistů.

Slavomír Kácal však ukrývá i velký příběh, který když někde vypráví, tak jeho přátelé pobaveně a někdy i nevěřícně kroutí hlavou. „To je story na knížku,“ říkají mu občas.

Ten velký příběh má podobu anabáze, kdy se s třemi kolegy jako dvacetiletý mladík vydal v srpnu 1968 na bicyklu značky Favorit na letní olympiádu v Mexiku, která se do dějin českého olympijského sportu především úspěchy Věry Čáslavské, její slavnou svatbou s běžcem Josefem Odložilem a odvážným vzdorem proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy.

O olympionicích však tento příběh není. Je to o mladíkovi z Havířova, který se jednou při čtení novin v roce 1967 rozhodl, že vyrazí s trojicí dalších nadšenců z Československa na dobrodružnou cestu na kole do Mexika.

Co si po cestě vydělat nějaké peníze?

Do odletu letadla do Mexika bylo ale stále ještě dost času. A peněz bylo málo. A tak huťaře Slavomíra Kácala a jeho kolegu Josefa napadlo, že kdyby do kol trochu šlápli, mohli by si něco u nějakého místního sedláka přivydělat.

„Doktor s inženýrem to ale nemínili akceptovat. Že to je blbá myšlenka. Ale v nás to s Josefem tak zrálo, že jsme jim jednoho dnes řekli: Hoši, my jsme se rozhodli. Pořádně jsme nejedli, bylo nám blbě, dolary za jídlo jsme nechtěli utrácet. Zkusme se rozdělit, my pojedeme pospolu s Pepíkem a pokusíme se vydělat nějaké peníze,“ vypráví Slavomír Kácal.

Obě dvoučlenné skupinky se nakonec tedy rozdělily a účastníci se dohodli, že se opět setkají ve Francii asi tři sta kilometrů od Paříže na okraji městečka Ancy la France.

„Rozdělili jsme si zavazadla, kolegům Jirkovi a Frantovi jsme nechali jeden stan, my jsme si vzali druhý. A trochu proti jejich vůli vyrazili jinudy. Pro nás to bylo o dost horší, protože oni se uměli domluvit,“ líčí Slavomír Kácal.

Invaze Rusáků! Skupinu do Mexika postihla krize

Každá dvojice se vydala jiným směrem. A přišel 21. srpen 1968. Do Československa vtrhly armády Varšavské smlouvy.

„Tehdy jsme se blížili k městu Bregenz u Bodamského jezera na rakousko-švýcarské hranici. Dozvěděli jsme se to vlastně tak, že jsme si tam s Pepíkem postavili stan na kraji lesa a už za chvíli se k nám hnal chlap v nějaké lesácké uniformě. My jsme si hned mysleli, kurnik, asi nás jde seřvat, že tu stanujeme,“ vzpomíná Slavomír Kácal.

Když muž poznal, že „vetřelci“ v lese jsou Češi, začal jim líčit, co se v jejich zemi děje. „My jsme z jeho mluvy pochopili jen dvě slova. Televize a Rusi. Nejdříve jsme si říkali, kurnik, proč nám chlap říká, že má ruskou televizi?“ vzpomíná Slavomír Kácal.

Druhý den přijeli cyklističtí dobrodruzi k Bodamskému jezeru a tam už všude v novinách byly články o přepadení Československa. Fotky tanků na Václavském náměstí, dým z barikád a střetů s Pražany. „A přišla krize, nastaly rozepře. Pepík, který měl malé dítě, se chtěl hned vrátit domů. Já si zase nedovedl představit, že tam zůstanu sám. Pořád jsem ho přemlouval, Pepo, v kapse máme letenky do Mexika. Pojďme pokračovat, kdy se nám něco takového ještě v životě podaří? Pojďme si sáhnout na to Mexiko,“ líčí Slavomír Kácal krizi dvojice.

Šli v čele demonstrace na podporu Československa v Curychu

Mezi oběma souputníky na kolech vládlo napětí po celou dobu do Curychu. Tam zamířili do autocampingu, kde nocoval také autobusový zájezd Sportturistu z Prahy, jehož účastníci měli velké tranzistorové rádio. A pořád měli naladěné podzemní vysílání z okupované Prahy, z něhož oba kamarádi až pořádně pochopili, o co v jejich zemi jde.

„Druhý den pořádaly nějaké dobročinné švýcarské organizace a spolky demonstraci na podporu Dubčeka, Černíka a přijeli i do kempu v Curychu. A Češi z toho zájezdu a my dva jsme se zúčastnili té demonstrace. Dali nám čestná místa v čele demonstrace, bylo to hodně emotivní, demonstrace se konala večer, měli jsme i hořící pochodně. Byl to zážitek jako hrom,“ vzpomíná.

Většina Čechů z autobusového zájezdu Sportturistu se rozhodla, že se už do Čech nemíní vrátit. Začali hledat azyl na příští dny, zjišťovali si možnosti práce. „A my jsme to tedy zkusili taky. Zavětřili jsme, že bychom tady mohli pár dní zůstat a vydělat si nějaké peníze,“ vzpomíná Slavomír Kácal.

Chcete azyl v Americe nebo Austrálii? Ne, chceme práci

Když přišli v Curychu na cizineckou policii, hned jim vstřícně nabízeli azyl. „Hoši, chcete do jižní Ameriky nebo do Kanady nebo chcete do Austrálie?“

Cyklisté jim s pomocí tlumočníka po telefonu, kterého policisté sehnali, vysvětlili, že jedou do Mexika na olympiádu, ale že by si chtěli nějaké peníze vydělat, protože jich mají málo.

„Díky nim jsme se dostali k nějaké místní firmě Walo Bertschinger, která stavěla ve Švýcarsku silnice a dálnice. A sedm kilometrů od Curychu měli údržbářské středisko, kam ty jejich těžké stavební stroje jezdily na opravy a údržbu. A oni nás s Pepou zaměstnali jako brigádníky,“ popisuje.

Majitel firmy si je překřtil na Svobodu a Dubčeka

Oba huťaři dobrodruzi začali jezdit na svých sportovních favoritkách každý den do práce. Ale co to byla za práce! „Dělali jsme asi nejhorší práci, jaká tam byla. Vyfasovali jsme ocelové kartáče, a když přijela nějaká mašina ze stavby a byla oprýskaná a celá od bahna, tak jsme ji čistili a šmirglovali, aby se mohla třeba znovu natřít. Měli jsme však sedm franků na hodinu, což bylo nějakých tehdy sto padesát korun a to pro nás byly šílené prachy,“ popisuje.

Dodnes jako před sebou vidí vousatého majitele firmy, který měl pořád v ústech dýmku, která nádherně voněla tabákem. „A ten, aby nás rozlišil, tak Pepu začal oslovovat Svoboda a mně říkal Dubček. Tak nám pak všichni říkali,“ směje se.

Byli populární. Rodačka po nich chtěla zazpívat Hašlerovku

Upozorňuje, že díky vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa byli Češi v západní Evropě nesmírně populární. Pamatuje si švýcarská auta s českými vlajkami. „Asi tak, jak se to dnes děje s Ukrajinou,“ srovnává. „Češi v zahraničí dostávali poukázky do sítě takových obchodů Migros. Stačilo zajít na ambasádu a mohli jste si za ty poukázky koupit potraviny,“ líčí.

Jednou navštívila kemp v Curychu, kde brigádníci Josef a Slavomír přespávali, česká rodačka žijící už dlouho v Curychu. A kvůli přepadení Československa hledala, jestli tam nejsou nějací Češi. "Natrefila na nás a s manželem nás pozvali k nim domů. To bylo moc pěkné. Pak po nás chtěla, jestli umíme Hašlerovu písničku Ta naše písnička česká. Tak jsme ji tu písničku zazpívali a ona měla slzy v očích,“ vzpomíná Slavomír.