Nejnovější zprávy: Muž vdechl část bramboráku a začal se dusit, museli jej resuscitovat Letáček přestoupil do Španělska, do Baníku míří bývalý gólman Sparty

Na kole do Mexika

Na kole za Čáslavskou do Mexika!? Jak ten šílený plán vznikl

​Možná si pamatujete toho vitálního pána jako hospodského beskydské hospůdky Na Staškově. Fungovala v jedné z chalup u dnešní hospody U Zbuja, kousek nad známou hospodou U Veličků v půli cesty na vrchol Lysé hory.

Foto: Slavomír Kácal

A možná jste tohoto vždy dobře naladěného muže z Havířova potkali někde na horách jako člena Klubu českých turistů.

Slavomír Kácal však ukrývá i velký příběh, který když někde vypráví, tak jeho přátelé pobaveně a někdy i nevěřícně kroutí hlavou. „To je story na knížku,“ říkají mu občas.

Ten velký příběh má podobu anabáze, kdy se s třemi kolegy jako dvacetiletý mladík vydal v srpnu 1968 na bicyklu značky Favorit na letní olympiádu v Mexiku, která se do dějin českého olympijského sportu především úspěchy Věry Čáslavské, její slavnou svatbou s běžcem Josefem Odložilem a odvážným vzdorem proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy.

O olympionicích však tento příběh není. Je to o mladíkovi z Havířova, který se jednou při čtení novin v roce 1967 rozhodl, že vyrazí s trojicí dalších nadšenců z Československa na dobrodružnou cestu na kole do Mexika.

Ze studií utekl k muzice, pak se v devatenácti oženil

Bydlel tehdy u rodičů v Lipníku nad Bečvou. „Mám dobrodružnou povahu, ale nějaký sportovec nebo cyklista jsem tehdy rozhodně nebyl. Jen mě tak v patnácti letech vzal s sebou na hory soused z Lipníka. A ty hory mě chytly. V létě jsem třeba řekl našim, že jdeme s kamarády stanovat k Bečvě a místo toho jsme jeli na čundr do Tater. Osobákem to stálo tehdy pětadvacet korun,“ vzpomíná.

Slavomír Kácal šel vlastně do všeho jako dobrodruh, už v devatenácti letech se třeba oženil se spolužačkou ze základky. Spolu vyrůstali od šesté třídy. Po základce šel na strojní průmyslovku v Přerově, ze které ale ke konci třetího ročníku s nejlepším kamarádem utekl. A začal hrát na candrbálech v kapele hudbu Rolling Stones a Beatles.

„Mysleli jsme si, že nás muzika uživí. Nakonec jsme však skončili ve fabrice TOS v Lipníku a já jsem se v devatenácti oženil. Dostali jsme tehdy díky známosti nových příbuzným z Havířova byt, a to za pouhé tři týdny,“ líčí Slavomír Kácal ve štramberské hospůdce, kde jsme se nad jeho „mexickým“ příběhem sešli u čaje s rumem.

Šlápoty ho inspirovaly. Vzhůru do Mexika!

Devatenáctiletý mladík začal pracovat jako hutník a tavič na Žofínské huti, která stávala blízko ostravského hotelu Palace. „No a tehdy, někdy v létě roku 1967, jsem se dočetl, že tři horolezkyně z naší vlasti, které si říkaly Šlápoty, vyrazily už rok před olympiádou pěšky do Mexika,“ vzpomíná Slavomír Kácal.

To bylo pro mladého dobrodruha něco. Kouknout se tak do Mexika na olympiádu! Zvládl bych to taky? šrotovalo mu v hlavě. Ale pěšky? To je na dlouho a už pozdě. Chtělo by to něco rychlejšího. Co třeba kola?

Na kus papíru si rozvrhl celou cestu do Mexika. Den po dni. Přes Československo, Rakousko, Švýcarsko, Francii a Španělsko. Tam měla cesta skončit v přístavu La Corona a účastníci výpravy měli odplout lodí do mexického přístavu Veracruz a odtud do dějiště olympijských her Mexico City.

Novinový článek o fantazii mu pomáhal otvírat mnohá dveře

Kvůli podpoře neobvyklé výpravy Slavomír Kácal kontaktoval Krajský výbor ČSM v Ostravě a tam mu pomohli spustit kampaň. A tak zakrátko redaktor Jaroslav Michalkovič napsal do sobotního vydání Nové Svobody velký článek nazvaný O fantazii Slavomíra Kácala o cestě na olympijské hry v Mexiku.

„Ten článek mi však hodně pomohl, všichni o mně věděli. Tyto noviny bych ostatně chtěl někdy sehnat, tehdy jsem si je jako jediné z mála, co o nás psaly, neschoval. Ale pro tátu v Lipníku to byl doslova šok, když si o mně přečetl, že chci jet někam do Střední Ameriky,“ vzpomíná muž, který si jinak později pečlivě uschoval mnohé noviny, vstupenky a plno fotografií a pohlednic z Mexika. Dokonce i doklad na výměnu jednoho sta dolarů, které bylo možné si vzít na cestu.

Hlásili se mu z celé republiky, nakonec zvolil Vítkováky

Nejdříve byl se svým mexickým olympijským snem sám. Potřeboval komplice. A tak oslovil u vysoké pece na Žofince o čtyři roky staršího kolegu Pepíka. „Ty, ja bych klidně jel,“ odpověděl prý mladý muž, který byl také ženatý a měl už i malé dítě.

Redaktor Michalkovič poté napsal další článek, že se hledají další členové výpravy do Mexika. Slavomíru Kácalovi se začali hlásit lidé ze všech koutů celé republiky, i ze Slovenska.

„Nakonec to dopadlo tak, že jsme přizvali osmadvacetiletého inženýra Jirku ze závodu 6 Vítkovice a on nám pomohl najít i čtvrtého člena, kterým se stal doktor František, což byl krajský psychiatr a sexuolog ve vítkovické nemocnici. Ten byl z nás nejstarší, měl už osmatřicet let,“ vzpomíná s úsměvem vedoucí patřičně nesourodé „olympijské“ výpravy.

Frankovo Španělsko padlo, změnili trasu na Francii

To už výprava věděla, že ji do Španělska nepustí režim tehdejšího diktátora generála Franka. Tak Slavomír Kácal změnil plán trasy tak, že končila v Paříži a odtud by letěli do Mexika.

„Dozvěděli jsme se, že podobnou výpravu tří lidí z Prahy zadarmo na olympijské hry vezme přes oceán letecká společnost Pan American, zkráceně Pan Am. Tak jsem jel do Prahy a obcházel zastoupení leteckých společností. Lufthansu, belgickou Sabenu, a nakonec i to nadějné Pan Am. Ale všude mě poslali do háje. Až na Air France nám řekli, že by nám mohli dát zpáteční letenky na trasu Paříž, Mexiko, Paříž, z nichž jedna by stála deset tisíc,“ popisuje.

Foto: Archiv Slavomíra Kácala

A tak začal Slavomír Kácal v Ostravě zajišťovat finanční krytí výpravy. Manželka souputníka Jiřího, která byla lékařkou, domluvila odvážlivci schůzku se svým pacientem, ředitelem Vítkovic Ladislavem Hojeckým.

„Přišel jsem za ním a hrál to na to, že bychom na výpravě mohli propagovat výrobky Vítkovických železáren. On se však rozpačitě škrábal za ušima, ale nakonec nám přímo na místě vypsal šek, na který nám v podnikové pokladně vyplatili deset tisíc korun. Takže peníze na první letenku jsme měli,“ usmívá se dobrodruh z Havířova.

Favorit poskytl kola, Módní dům Ostravica červené teplákovky

A líčí, co vše kvůli zbývajícím penězům obešel. „Chodil jsem po šachtách kolem Karviné a Ostravy. Obešel jsem Tatru Kopřivnice, Novou huť Klementa Gottwalda, Vagonku Studénka. Někde nám dali tři, někde pět tisíc, Tatra Kopřivnice nám dala dva tisíce. Nová huť nám dala kromě peněz i celou krabici vlaječek a letáků. Ale těch třicet tisíc jsem dosbíral,“ říká Slavomír Kácal.

Ale teď bylo třeba sehnat jízdní kola! „Ty jsme nikdo neměli. Napsal jsem na Favorit Rokycany a oni nám dali bez mrknutí oka čtyři cestovní favoritky i s brašnami na bocích!“ diví se i dnes dobrodruh.

A to nebylo vše. Zora Olomouc vybavila výpravu krabicí plnou čokolád, Masokombinát Martinov dal bicyklistům do Mexika krabici klobásek, které ale účastníci rozdali ve svých rodinách ještě dříve, než vyrazili.

„Kdo nám ale hodně pomohl, to byl ostravský módní dům Ostravica. Jeho vedení nám dalo na cestu větrovky, cyklistické tretry a letní červené teplákové soupravy,“ říká Slavomír Kácal.

Nechce se vám čekat na další díly seriálu? Podívejte se na rozhovor s panem Kácalem, který byl hostem podcastu Magazínu PATRIOT Po čuni!