​Uprchlice z Ukrajiny: Vracíme se domů. Těším se a bojím se

Celý rok psala a fotila Oksana pro Magazín PATRIOT svůj Deník uprchlice. Sledovali jsme, jak malý Míša začal chodit do školy, co tady s mámou prožíval, jak si spolu zvykali na jinou řeč i zem. Teď se oba uprchlíci vracejí zpátky domů, do města Dnipro.

“I tam dopadají bomby, vím to, ale nemůžu si pomoci, chci domů,” říká Oksana Liashenko a když se jí zeptám, jestli se nebojí, protože i na Dnipro ruští okupanti útočí, odpoví: “Vím to, ale nemůžu jinak.” Zjevný rozpor vysvětluje tak, že chce být nablízku svému muži, že i když se v Ostravě zabydlela a líbilo se jí tu, cítí, že patří na Ukrajinu.

Povídáme si s Oksanou jen několik hodin před jejím odjezdem, působí odhodlaně, nepláče, v očích má ale obrovský smutek a strach z budoucnosti. Čeká ji minimálně jeden celý den na cestě, ale ta není tím, čeho se bojí. “Máme s Míšou heslo, které si spolu říkáme, když se blíží hodina odjezdu: “Těším se a bojím se,” směje se trpce Oksana. “Moc chceme už být všichni spolu doma. Ale když to tam nepůjde normálně fungovat a budu mít strach o sebe či o syna, tak se vrátím zpět.”

Oksana díky novým přátelům získala ubytování, zpočátku ani netušila, na jak slavné ostravské ulici bydlí - na Stodolní. “No, musela jsem si koupit špunty do uší, abych kolikrát mohla usnout. Naštěstí Míša usne kdykoli a kdekoli,” směje se.

Loučení s přáteli. Foto: Vladimír Pryček

Snažila se hledat si nové přátele i mezi Čechy, učila se česky, fotografovala, psala zmíněný deník, byla asistentkou učitele ve škole, pomáhala v galerii, pořádala workshopy pro děti. “Zjistila jsem, že když se tady člověk snaží a pracuje poctivě, zaměstnání si najde,” vypráví Oksana.

Zlom nastal letos v březnu. Oksana onemocněla a nemohla sehnat lékaře, obešla jich několik, ale nikdo ji nechtěl přijmout. “To jsem se tady poprvé opravdu bála. O svůj život i o syna. Marodila jsem bez ošetření, naštěstí jsem se z toho nakonec dostala. Ale pak jsem se rozhodla, že se vrátíme domů.”

Vrací se i přesto, že si tady našla řadu kamarádů. Hodně mezi Ukrajinci, kteří se sdružují na sociálních sítích. Ty fungují jako pomoc pro všechny. “Hledala jsem například zubaře pro malého, no a na Facebooku mi odpovědělo hned několik lidí, jak si mám poradit. Našla jsem si obchod, kam jsem chodila nakupovat, protože tam byla jedna moc milá prodavačka a vždycky se ke mně chovala pěkně,” říká Oksana.

S nenávistí nebo odmítáním se moc často nepotkala, alespoň si na to nevzpomíná nebo takové vzpomínky vytěsnila. “Snad jen jednou se mě paní, pro kterou jsem krátce pracovala, začala vyptávat, proč tady vlastně jsem, když se u mě doma nebojuje, proč beru peníze od Čechů, když mám manžela, který mě doma může živit. Snažila jsem se ji pochopit, protože vím, že všude, tedy i na Ukrajině, jsou lidé hodní i ti méně hodní.”

Foto: Vladimír Pryček

Malý Míša se domů těší, jen jej mrzí, že nedokončí celý školní rok. “Mohli jsme odjet za měsíc a on by snad i to vysvědčení předčasně dostal, ale prostě jsem se už rozhodla. Ale protože studoval i online ukrajinskou školu, tak vysvědčení dostane doma,” říká Oksana. Míša ji v mnohém překvapil. Naučil se rychle česky, zvykl si ve škole, našel si kamarády. “Doma mi recituje a zpívá česky, což dosud vůbec nedělal ani v ukrajinštině,” směje se Oksana.

Když si povídáme už déle, najednou najde sílu pojmenovat, proč se vlastně vrací domů. “Já bych si tady dokázala zvyknout, určitě i Míša. Ale manžel chce, aby rodina byla spolu na Ukrajině, máme tam rodiče, ti nás také potřebují. A já už tam mám domluvenou práci, ozvaly se mi modelky, abych nafotila jejich portréty.” To už v Dnipru mají lidé náladu na takové věci? ptám se. “Pro vás je to možná těžké pochopit, ale lidé na Ukrajině se snaží nemyslet pořád na to, že je válka, hledají možnosti, jak žít pokud možno normálně, dělat obvyklé věci, které dělají v míru. Každý další den bez bombardování je radost,” vysvětluje Oksana.

Její manžel má práci, ale je jí pořád méně. “Bojím se, že jej povolají do armády,” říká Oksana. A šel by? “Ano, bojoval by. Má obrovskou vůli a vnímá Ukrajinu jako svůj domov, který bude bránit.” Zatím Dnipro zažilo několik útoků, bomby dopadly zhruba kilometr od místa, kde je dům, v němž Oksana a její rodina žije. “Hůř je na tom můj tatínek, ten žije v místech, kde šel k zemi po bombardování dům hned ve vedlejší ulici,” říká Oksana.

A přijedete svému muži ukázat Ostravu, až bude po válce? ptám se. “Určitě. Provedu ho všude, ukážu mu Ostravici, Prokešovo náměstí, Masarykovo náměstí, Stodolní ulici. Taky mu ukážu Galerii Plato, kde jsem pracovala a kde moc pěkně podporují Ukrajince. Určitě nechci říct Ostravě sbohem navždy,” usmívá se Oksana a pospíchá balit. Čeká ji dlouhá cesta.

Na druhý den posílá zprávu a fotografii, že už jsou zase všichni pohromadě. Doma.

Foto: Oksana Liashenko