Tragédie v Dolu Dukla. Nikdy nezapomenu, říká horník, který těsně unikl smrti
Čerstvě promovaný čtyřiadvacetiletý hornický inženýr Jaroslav Gongol byl teprve pátý den v práci v podzemí Dolu Dukla v Havířově na Karvinsku, když se tam stalo neštěstí, při kterém zahynulo 108 horníků.
Nikdy ale nepomyslel na to, že by hornické povolání opustil. Zapojil se do záchranářských prací a na Dole Dukla pak strávil tři desítky let, z toho 13 jako jeho ředitel. Jak řekl nyní čtyřiaosmdesátiletý Gongol, události z osudného 7. července 1961 mu ale z paměti nevymizí nikdy.
"Já jsem v podstatě v sobotu promoval, v pondělí jsem nastoupil jako revírník a v pátek se to stalo. Byl jsem na směně se svoji osádkou. Podařilo se nám utéct, protože naše pracoviště nebylo zasaženo tím otráveným větrným proudem," řekl Gongol.
Požár v Dole Dukla byl nejtragičtějším důlním neštěstím na území České republiky po druhé světové válce. Vypukl, když procházející horník nevědomky spustil dopravník, aniž si toho někdo všiml. Gumový pás běžel naprázdno, třením nakonec vzplál a od něj se vznítila i dřevěná výztuž. Požár dlouho nikdo nezaregistroval nebo nepátral po příčině zápachu, a když dostal dispečer hlášení o hustém kouři, bylo už pozdě. Oheň se rychle šířil a uzavíral lidem ústupové cesty, havíři se dusili oxidem uhelnatým a dalšími zplodinami. O život přišlo 108 lidí, nejmladšímu nebylo ani 17 let, nejstaršímu bylo 56.
"Po těch 60 letech stále vím, kde jsem tehdy byl, co jsem dělal, jaké úkoly jsem dostával. Opravdu na to nezapomenu do konce života," řekl Gongol.
Na to, že se něco děje, ho tehdy upozornila merkaptanová signalizace, která se využívá pro odvolání zaměstnanců z dolu. Látka merkaptan se v případě havárie vypustí do větrných proudů, její zápach pak upozorní pracovníky na nebezpečí.
"To byl důvod k tomu, abych okamžitě začal jednat. Takže jsem se spojil s dispečerem, který mně dal příkaz k opuštění pracoviště. V té době jsem tam měl 64 horníků na starosti, takže jsem je všechny obešel. Oni už někteří utekli, nechali tam i sebezáchranné přístroje, takže jsem to posbíral. Netuše, že je to tak vážné, jsem přišel k jámě, a až teprve když jsem byl u jámy, jsem se dozvěděl, o jakou tragédii jde. Nechtělo se mi tomu věřit," popisoval Gongol.
Když se svými lidmi vyfáral nahoru, zprávy o havárii už se roznesly po okolních domech, kde horníci žili. "Manželky horníků se to dozvěděly, takže už bylo plné nádvoří jak těch žen, ale už i policie, tenkrát tedy SNB, záchranářů. Tam bylo skutečně, jak se v takových případech stává, ne bezvládí, ale zmatek, to doprovází každou takovou těžkou havárii," vzpomínal pamětník.
Řekl, že sfárat znovu dolů se nebál, přestože byl v té době v hornickém povolání tak krátce. "Už se mě na to ptalo hodně lidí. Já jsem to prostě vnímal tak, že to je moje povinnost. Studoval jsem vysokou školu, hornického inženýra, a předpokládal jsem, že této profesi budu sloužit nadále. Takže stalo se to pátý den a já jsem byl hned zapojený do záchranářských prací a v podstatě jsem se dostal domů až po třech dnech," řekl Gongol.
Odolat obavám a stresu mu podle něj pomohlo možná i to, že v prvních hodinách a dnech po havárii byl neustále pracovně vytížený. "Okamžitě jsem dostával úkoly, které jsem musel plnit a neměl jsem čas přemýšlet o něčem jiném, o nějakém nebezpečí. Byl jsem prostě zahlcený prací. Já jsem pracoval 16 hodin denně, tři měsíce, než jsme dostali všechny ty postižené z dolu a obnovili provoz. Víte, když jste pod tlakem úkolů, tak nemáte čas ani myslet na něco jiného a věnujete se jenom tomu, abyste splnil to, co v daném okamžiku musíte udělat," řekl Gongol.
Hned na začátku ho tak potkalo to nejhorší z celé hornické kariéry. "Uvědomoval jsem si, kolik životů tam bylo a že já budu mít zodpovědnost i za bezpečnost, protože důl je opravdu nebezpečné pracoviště, to málokdo chápe, kdo to neprožil. Takže jsem si dal za úkol, že budu dělat tak, aby se takové neštěstí už nikdy nestalo. A toto jsem plnil pak i ve vyšších technických funkcích - hlavní inženýr, výrobní náměstek, ředitel podniku," řekl Gongol. Ředitelem Dolu Dukla byl 13 let. Poté byl poslancem a havířovským zastupitelem.
Ve středu se v Havířově uskuteční pietní akt k 60. výročí neštěstí. Poprvé se bude konat na hřbitově v Šumbarku, kam loni nechalo město pomník se jmény všech 108 mrtvých přestěhovat z areálu bývalého Dolu Dukla. Těžba černého uhlí v dole skončila před 14 lety a nyní tam vzniká průmyslová zóna. "Technická likvidace dolu byla ukončena, v současné době tam pokračují rekultivační práce," řekla mluvčí státního podniku Diamo Jana Dronská.
