Tomáš Vocelka z Krnova fotí svět i Moravu – jeho snímky jsou mimořádně úspěšné
Začínal v krnovském týdeníku Region, později působil jako editor v Mladé frontě DNES. Novinařině se bude věnovat také ve svém dalším působišti, ale ať bude kdekoli, jednoho se zřejmě nevzdá - cestování a fotografování.
Jak dlouho se vlastně věnuješ focení?
Pár let už to je. Začal jsem v době, kdy jsem ještě chodil v Krnově na gymnázium, což bylo v první polovině osmdesátých let.
Můj táta je nadšený amatérský fotograf, takže první impuls přišel od něj. Hodně mi dalo i to, že jsem se stal členem krnovského fotoklubu Astra. A spoustu věcí jsem se naučil od skvělého českého fotodokumentaristy Gustava Aulehly. Jeho fotky z padesátých a šedesátých let se zapsaly do historie české fotografie.
Proč jsi se nestal fotoreportérem, ale vždycky jsi byl jen redaktor a dlouho editor?
Já jsem vlastně fotoreportérem byl, úplně na začátku mé novinářské kariéry. Začínal jsem v týdenících Region, konkrétně v Krnovských novinách. A úplně na začátku jsem pro ně pracoval jako externí fotograf. Když jsem tam nastoupil jako novinář, psal jsem a zároveň i fotil, a to i pro ostatní členy redakce. Jenže pak mě život přesunul na jinou kolej. Šel jsem pracovat na ústředí Regionu v Opavě (tehdy jsme měli prodaný náklad 100 tisíc výtisků týdně) a měl jsem jako editor na starost část redakcí. Pak jsem odešel do Mladé fronty DNES, kde jsem nastoupil na místo editora ekonomického zpravodajství a pak jsem dlouhá léta dělal editora titulní strany. Takže se z focení stal koníček.
Tvé fotky se v poslední době objevují v prestižních fotogaleriích – jaký byl tvůj první úspěch v tomto ohledu? Kdy si svět všiml, že existují fotky Tomáše Vocelky?
S těmi prestižními fotogaleriemi bych nepřeháněl. Ale občas se něco povede. Nějaké fotky si ode mě koupila španělská mutace časopisu National Geographic, měl jsem fotky v newsletteru firmy Topaz Labs, která vyrábí profesionální filtry pro Photoshop. Dostal jsem se i do výběru, který na internetu sestavují editoři firmy Adobe, což je výrobce Photoshopu. Občas se mi podaří uspět ve fotosoutěži. Přispívám také do fotobanky ČTK a pár mých fotek je i v nabídce tiskové agentury AP, což je jedna z nejrenomovanějších na světě. K tomu, aby si mých fotek někdo všiml, mi pomohl internet – konkrétně fotoserver 500px.com. Funguje jako fotobanka, ale kromě toho také jako nekonečná fotosoutěž. Každý den tam hlasy diváků vynesou některé z čerstvě nahraných snímků na vrchol žebříčku popularity. Dostat se mezi první je už docela velký úspěch, protože na serveru je registrováno přes šest milionů profesionálních i amatérských fotografů z celého světa. A mým fotkám se daří probojovat se na špičku poměrně často. Server sledují různé světové časopisy o fotografii, reklamní agentury a firmy, které se točí kolem focení. Občas si mých fotek někdo z nich všimne.
Které fotografie považuješ zatím za nejzdařilejší? Které byly nejúspěšnější?
Úplně nejúspěšnější, nebo spíše nejpopulárnější, jsou asi moje fotky levandulových polí z francouzské Provence a pak obrázky z „moravského Toskánska,“ což je nádherná zvlněná krajina kolem Kyjova. A které fotky já osobně považuji za nejzdařilejší? Asi sérii „pět hodin v Los Angeles“, kterou jsem vystavoval v kavárně Národní technické knihovny v Praze. Je to takový pokus zachytit atmosféru města, ovšem během krátkých pěti hodin, které jsem tam měl (jsou to snímky architektury a lidí). Nebo reportáž „Milovníci veteránů“, která získala ocenění na mezinárodní fotosoutěži Photo Annual Awards 2014 (http://www.photoannualawards.com/hm-tomas-vocelka.html). Je to o lidech, kteří se točí kolem starých aut.
Myslel jsem, že fotografuješ hlavně krajinu?
V podstatě to tak je, ale když jsem začínal, fotil jsem hlavně reportáže a běžný život v ulicích měst. Rád se k tomu vracím. V poslední době znovu začínám fotit i takzvanou street photography, tedy ty záběry z ulic. Chystám právě nějaký větší soubor z Paříže, ale ještě jednou tam chci zajet, než to dokončím.
V jakých zemích už jsi fotografoval? Máš nějakou oblíbenou destinaci?
Moc rád mám jižní Francii a speciálně Provence. Hodně se mi líbí taky v Itálii, ať už v horách, nebo u moře. Moc hezky je u polského Baltu. Ale fotil jsem už v mnoha evropských zemích a pár fotek jsem udělal i v USA. Ale popravdě, krásné fotky uděláte i u nás doma, nemusí se kvůli nim jezdit nikam daleko. Příkladem mohou být Krušné hory, které mi úplně učarovaly – mám je relativně blízko, protože teď bydlím na Kladně.
Fotografoval jsi krajinu i na Moravě a ve Slezsku, máš nějaké zajímavé fotky i odsud?
Hodně fotek mám z jižní Moravy, hlavně z oblasti kolem Kyjova. Je to místo, které je z fotografického pohledu naprosto úchvatné a jezdí tam i spousta fotografů z Polska, Ruska, i třeba z jižní Koreje. Chystám se nafotit Jeseníky, které mám moc rád, ale zatím jsem se k tomu nedostal.
Uvažoval jsi, že by ses fotografováním živil – je to v současných podmínkách reálné?
Uvažoval jsem o tom, pro spoustu lidí to reálné je, i když je to velice těžké živobytí. Ale jsem zároveň i novinář, a spojení novinařiny jako profese a focení jako koníčka mi zatím připadá ideální. A tak jako fotograf působím na poloprofesionální bázi. Mám živnost, něco si tím vydělám, ale po pravdě, nepokryje to náklady na nákup techniky a na cestování. Je to prostě hezké hobby. Teď jsem byl třeba fotit na Tour de France, a dostal jsem se až do zákulisí týmu Etixx-Quickstep, za který jezdí Čech Petr Vakoč. Už jen to je perfektní.
Co plánuješ, kam se chystáš?
Momentálně chystám přestup do nové práce, která by mi mohla umožnit více se věnovat fotografii a mému dalšímu koníčku, kterým je cyklistika. Když to vyjde, povedu tým, který bude o těchto věcech psát. A pokud jde o focení, mám těch plánů spoustu. Chtěl bych dokončit sérii z Paříže, rád bych se vydal fotit na sever Francie, chtěl bych znovu k polskému Baltu – hrozně rád totiž fotím moře. Ale jsou to sny, které jdou plnit jen postupně, tak jako to čas a peníze dovolí.