Před 55 lety začaly znovu vycházet Rychlé šípy. A v Ostravě!

Na jeho fialové obálce byla fotografie davu lidí, kteří hledí vstříc velké ploše, možná transparentu. Ten ohlašuje zprávu, na kterou tehdy nadšeně vytřeštili oči nejen mnozí kluci a holky, ale i jejich tátové.

Oznamovala, že právě v tomto zářijovém čísle zpravodaje vychází zdarma jako čtyřbarevná příloha první díl kresleného seriálu příběhů legendárních Rychlých šípů.

Šípáci, Vontové a Bratrstvo kočičí pracky museli zmizet

Bylo to vůbec poprvé, kdy se kreslená parta Rychlých šípů vracela ve svých původních příbězích. Po komunistickém převratu v roce 1948 totiž Šípáci, Vontové, Bratrstvo kočičí pracky a všichni další hrdinové Foglarových komiksů museli pozvolna zmizet.

A to i přesto, že tvůrci Jaroslav Foglar a kreslíř Jan Fischer se snažili ještě jejich existenci udržet i poté v budovatelsky laděných příbězích bez bublin v časopisu Vpřed. Tyto ideologicky laděné příběhy však čtenáři spíše odmítli.

Až teprve bývalý spolupracovník Jaroslava Foglara Stanislav Sohr se v roce 1966, v době politického tání, rozhodl s požehnáním duchovního otce původních Rychlých šípů je opět vydávat. A to ne v Praze, která byla domovinou Jaroslava Foglara, ale v tehdy vesměs průmyslové Ostravě.

Nejdříve příloha, pak samostatné brožované knihy

A tak tu Rychlé šípy vycházely nejprve jako dvoustránkový list vložený do Ostravského kulturního zpravodaje, jehož redakce sídlila i s redakcí Tramp vedle restaurace Spolek.

Po obrovském úspěchu vkládané přílohy však založil Stanislav Sohr v Ostravě i vydavatelství Puls a kreslené Rychlé šípy vydával v sešitech, později i ve třech kompletních dílech.

Sohrův Puls vydal i některé Foglarovy knihy, třeba Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří či další sešity, v nichž vycházely kromě nových příběhů Rychlých šípů také další komiksy s jinými hrdiny.

To už se však v republice s mánií pro Rychlé šípy doslova „roztrhl“ pytel. Vycházely omalovánky, plastoví ježci v kleci, společenské hry, gramofonové desky, sbírky bobříků.

Badatel má legendární zpravodaje i ježka v kleci

Dnes jsou legendární Ostravské kulturní zpravodaje s prvními listy seriálu s Rychlými šípy nabízeny třeba v internetových aukcích a na burzách. Mnohé má doma jako poklad i třiaosmdesátiletý badatel ze Slezské Ostravy Česlav Piętoň, který tak trochu zůstal malým klukem a doma ochraňuje nejen ročníky svázaných časopisů Vpřed, ale také Mladých hlasatelů a dalších titulů.

Česlav Piętoň. Foto: Petr Broulík

Má třeba i kovového ježka v kleci i s kresleným návodem na jeho vyjmutí. „Sehnal jsem ho někde na burze,“ zahrká s legendárním hlavolamem.

Česlav Piętoň má také exemplář nevelké knížky Zase zní píseň úplňku, kterou napsal Stanislav Sohr v roce 1968 a ta se stala vůbec první a ve své době nejlepší ucelenou knihou o životních osudech Jaroslava Foglara.

„Sběratelé ji dodnes vyhledávají. Já jsem tu brožuru koupil ještě na starém hlavním nádraží v Ostravě. Tehdy děti v Ostravě doslova žily Rychlými šípy,“ říká Česlav Piętoň.

Šířit Foglarovy myšlenky bylo tehdy ještě riskantní

On sám pracoval jako přispěvatel několika ostravských redakcí, kde pracoval také Stanislav Sohr, a sepsal i životopis tohoto muže, který v Ostravě vzkřísil Rychlé šípy pro další generace kluků.

„O znovuzrození Rychlých šípů se sice snažilo a zasloužilo více lidí v Československu, ale velkou zásluhu má právě Stanislav Sohr. Ten už jako mladý student, básník a publicista přispíval do Mladého hlasatele a Jaroslav Foglar ho přetáhl do Prahy,“ líčí Česlav Piętoň.

Dodává, že Stanislav Sohr později začal v redakci Ostravského kulturního zpravodaji „nenápadně“ šířit myšlenky Jaroslava Foglara. „To bylo tehdy ještě dost riskantní a v jiných časopisech se to moc neobjevovalo. A v roce 1966 spustil vydáváním prvních dílů doslova lavinu na území severní Moravy a to na několik dalších let. Ohlas na znovuvydávání Rychlých šípů byl ohromující,“ říká Česlav Piętoň.

V roce 1966 byl Jaroslav Foglar poprvé v Ostravě

Tuto lavinu pomohla spustit i návštěva samotného Jaroslava Foglara, který přijel 11. ledna roku 1966 do Ostravy. „Byl tu vůbec poprvé v životě a to na pozvání ostravského televizního studia. Televize s ním natáčela dva dny, jeden večer strávil s přáteli a další den měl besedu v Porubě,“ uvádí pamětník Česlav Piętoň.

Dodává, že Ostravský kulturní zpravodaj se poté od podzimu 1966 stal „šiřitelem“ Rychlých šípů a Foglarových myšlenek. „A to v nejčistší podobě. Sohrovi ani moc nešlo o to, aby na nich vydělal, chtěl je prostě dostat mezi děti znovu po době, kdy nevycházely,“ míní Česlav Piętoň.

Foglar se setkal jak s dětmi, tak starými členy čtenářských klubů

Redakce Ostravského kulturního zpravodaje pak vždy informovala o dalších plánech vydavatelů z Pulsu, třeba, že Rychlé šípy vyjdou postupně v tlustších sešitech, aby je měli fanoušci o Vánocích roku 1968 kompletní, či že se chystá natáčení seriálu podle knih Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří.

Reprofoto: Petr Broulík

Jaroslav Foglar pak v této době navštívil Ostravu ještě několikrát. Například v řínu roku 1966 absolvoval na výstavišti Černá louka celkem tři besedy s dětmi a večer s dospělými fanoušky.

V Ostravě vznikl před válkou i vůbec první čtenářský klub

Ostrava má také v historii foglarovského hnutí i jeden unikát, o němž moc lidí neví. Česlav Piętoň udivuje tím, že vůbec prvním Foglarovým čtenářským klubem byl klub Pevnost z Hrušova nad Odrou, tedy části Ostravy.

„Vznikl jako klub číslo jedna ještě za Mladého hlasatele, tedy někdy v roce 1937, kdy k jejich zakládání Mladý hlasatel začal čtenáře vést,“ vysvětluje slezskoostravský badatel.

„Byli první, nečekali tehdy, až v časopise vyjdou oficiální směrnice klubů, ale poslali přihlášku okamžitě. Vyšlo o tom pojednání i v současném klubu Jaroslava Foglara, proč byla Pevnost z Hrušova vůbec prvním čtenářským klubem Mladého hlasatele. Měl jsem i to štěstí, že jsem se s jedním z bývalých členů toho klubu setkal, byl to inženýr Bím. Možná to leží někde v ostravském archivu,“ říká badatel ze Slezské Ostravy a fanda myšlenek Jaroslav Foglara Česlav Piętoň.

Klubovnu jsme měli v baráku mezi dvěma bunkry

On sám je ostatně možná jedním z nejstarších skautů v Ostravě. Stal se skautem už v srpnu 1946, bylo mu tehdy osm. „Měli jsme nejprve klubovnu mezi dvěma bunkry v přízemní budově v kopci Mundloch, co zůstala po dělnících, kteří ty bunkry za Německa stavěli. Ty obrovské bunkry jsou tam dodnes, po válce se zdokonalily jako protiatomové,“ říká muž narozený v roce 1938, který o sobě tvrdí, že je starší než mnichovská dohoda.

„Ale měli jsme schůzky do večera a musel jsem chodit kolem hřbitova. Já jsem se tam chodit bál, maminka taky a tak jsem si našel junácký oddíl uprostřed Muglinova, měli jsme klubovnu na Hladnovské,“ líčí Česlav Piętoň.

Reprofoto: Petr Broulík

Stanislav Sohr byl kromě úspěchu s Rychlými šípy i mezi zakladateli legendárního ostravského časopisu Tramp. Po éře vydávání Rychlých šípů v Ostravě, která za normalizace opět musela skončit, působil Stanislav Sohr v novinách Nová svoboda, kde vycházel třeba seriál S městem za zády, do něhož psal Sohr trochu mysticky laděný seriál o tajemstvích Beskyd.

„Vlastně trochu pokračoval dál ve foglarovském stylu,“ říká Česlav Piętoň a vyloví ze svého archivu i smuteční parte Stanislava Sohra, který v roce 2000 náhle zemřel v pětasedmdesáti letech.

Sohr hrál v divadlech, ale hry v padesátých letech ho nebavily

Autor článku navštívil v roce 2005 i manželku Stanislava Sohra Alenu. Ta líčila, že její muž, který se narodil v Hodoníně, už jako mladík externě spolupracoval v třicátých letech s časopisem Mladý hlasatel. Po roce 1948 musel odejít a snažil se uchytit všelijak. Působil jako herec například v divadle v Šumperku a tak se nakonec dostal do Divadla Petra Bezruče v Ostravě.

Ideologicky zaměřené divadelní hry v padesátých letech ho však neuspokojovaly a rozhodl se z divadla odejít. Od roku 1960 začal vést Ostravský kulturní zpravodaj a právě tam začal více a více myslet na „kultovní“ Rychlé šípy.

Asi rok poté, co v roce 1965 vyšla Jaroslavu Foglarovi po téměř dvacetileté pauze vynucené komunistickou cenzurou v nakladatelství BLOK v Brně Tajemná Řásnovka, po které se jen zaprášilo, vydal Stanislav Sohr v Ostravě první díl kreslených Rychlých šípů.

Kreslené Rychlé šípy byly tehdy bomba

Alena Sohrová vyprávěla, že vydávání barevných příloh s příběhy Rychlých šípů v Ostravském kulturním zpravodaji byl tak úspěšný tah, že náklad zpravodaje rostl doslova číslo od čísla.

„Dnes bychom to nazvali boom nebo bomba. Když se o vydávání Rychlých šípů dozvěděli lidé třeba z Českých Budějovic, Trutnova nebo Prahy, okamžitě si prostřednictvím PNS zpravodaj objednávali. Tak se stalo, že časopis s programy ostravských divadel a kin a články o dění v Ostravě pravidelně kupovali lidé v kdejaké tramtárii. Jeho náklad stoupl na třicet tisíc a dál a dál rostl,“ vzpomínala v roce 2005 vdova po Stanislavu Sohrovi.

Pak se Stanislav Sohr rozhodl ve vydavatelství Puls vydat kreslené příběhy Rychlých šípů v samostatných sešitech, později ve třech brožovaných knihách. A to už na území celé republiky. Dnešní šedesátníci jistě vzpomínají na to, jak dostávali knihy kreslených příběhů Rychlých šípů pod stromeček a někteří z nich je o vánočních svátcích prostě nedokázali dát z rukou.

Alena Sohrová vzpomínala, že přestože vydavatelství Puls po nástupu normalizace v roce 1970 doslova rozprášili jako rejdiště a útočiště antisocialistických sil, třetí kniha Rychlých šípů i s novými příběhy ilustrovanými Marko Čermákem už byla schválená ve vydavatelském plánu a vyšla.

I když část nákladu nakonec přesto skončila ve stoupě.