Na jedno: Radim Kolibík. Mám rád výjimečnost

Ve světě, kde před časem zaujal třeba v časopise National Geographic, si jej naposled všimli díky dvěma fotkám z Ománu a Jordánska. Známý web boredpanda.com je zařadil do výběru TOP 50 fotek z dronu za rok 2018.

My jsme Radima Kolibíka zastihli napůl cesty mezi návratem domů z pracovní zakázky a focení v Praze a odletem do Portugalska, kam se chystal, jak jinak než s dronem, za krásami tamního pobřeží.

Jak se máte?
Jelikož jsem si právě dovezl ženu z lázní na návštěvu a teď jdeme na pivo, tak je to fajn. I když jsme tady spíše jen na skok.

To je u vás standard, že takto skáčete od interiérů a truhlařiny k cestování?
Dá se říct, že je to standard, ale teď v Praze to nebyla jen práce na stavbě a truhlařina. Mimochodem, musím říct, že tohle slovo nemám rád. Z truhly mám totiž obavy, radši dělám stoly než truhly.

Rozumím, tak budeme mluvit o stolařině…
To bude lepší. Ale abych se vrátil k předchozí otázce. Ještě před akcí v Praze jsem fotil v Trutnově koncert kapely Mig 21, takže jsem měl pracovní výjezd s focením i se stolařinou. Dokonce se to sešlo tak, že jsem koncert fotil v den mých 50. narozenin a pak se k tomu přidal ještě závěr jejich turné v Lucerna music baru.

Padesátka vypadá jako životní milník. Je to tak?
Je to jenom číslo. Pamatuju si, že moje žena znejistěla při kulatinách jenom jednou, a to byly třicátiny. V tu dobu jsem ji nepoznával. Asi měla pocit, že zestárla. Čtyřicetiny ale pak prošly skoro líp než dvacetiny a padesátka už se vůbec neřeší. Ačkoli musím říct, že když mi Jirka Macháček po koncertě k padesátinám gratuloval, říkal mi, ty vole, kámo, tobě táhne na šedesát.

Co vy na to?
Už jsem se z toho otřepal, ale musím přiznat, že to ve mně pořád trošičku hlodá.

Jak jste se vlastně dostal k focení téhle kapely?
To jsou přesně ty momenty, kdy nevíš, co přijde. Ono to přišlo loni v květnu, kdy Nikon pořádal v Česku soutěž o VIP focení na festivalu Colours of Ostrava. Soutěž jsem vyhrál a tím pádem se dostal k focení těsně před pódiem, kde koncertovala i kapela Mig 21. Fotky, které tam vznikly, jsem poslal jejich produkci a oni z nich byli tak nadšení, že si mě vybrali jako fotografa na turné.

To člověka potěší, ne?
Určitě to potěší a hlavně mám radost, že se zájem šíří podobně jako u stolařiny, kterou děláme roky bez reklamy. To, jak vyrábíme a dodáváme nábytek, se šíří virálně mezi lidmi. Když vidí výsledek naší práce, ozvou se a pak zase předají kontakt dál, když jsou spokojení.

Spolupráce s „Migy“ bude pokračovat?
Vypadá to, že ano. Párkrát jsme se sešli v Praze a domluvili se, že bych pro ně dělal i promo fotky a možná album, které zvažují, že vydají. To je velmi čerstvá informace.

Jaké to je přecházet z focení k interiérům?
Je to úplně jiné prostředí, i když v obou případech člověk pracuje s klienty, kteří přirozeně vyvíjejí tlak, a ty pro ně chceš odvést tu nejlepší práci. V interiérech se řeší každý milimetr a každý detail. Jelikož naše firma funguje od roku 1994, je za námi spousta práce na vybavení bytů, domů i komerčních prostor. Po těch letech tě to nutí najít si něco, díky čemu unikneš té preciznosti.

Daří se to?
No, na focení se ten tlak nakonec taky projevuje, protože miluju absolutní ostrost fotek. Neumím jít do „uměleckého“ stylu. Když je fotka rozmazaná, jsem z toho nervózní.

S focením jste začínal už jako kluk, kdy přišla první fotka, která lidi zaujala?
První povedená fotka, na kterou jsem už trochu zapomněl, vznikla někdy v roce 1984 nebo 1985. Byli jsme tenkrát na školní brigádě, sběr řepy někde u Osoblahy. Vybavuju si, že to bylo na podzim a bylo krásné teplé počasí. Vyfotil jsem sedm spolužáků, jak v předklonu se staženými kalhotami tahají řepu. Byla to velmi oblíbená fotka hlavně u děvčat z ekonomky, se kterými jsme měli družbu.

Teď se zaměřujete mimochodem na „fotky z nebe“. Proč zrovna tahle perspektiva?
I v řemesle, ve stolařině, mám rád, když udělám něco výjimečného, co lidi zaujme. Používám materiály, které nejsou na českém trhu běžné, rád si je nechám poslat ze zahraničí. Stejné je to u focení. Když uvidíš sto fotek Eiffelovky a mezi nimi bude jedna z dronu, určitě si jí všimneš. Mám rád výjimečnost jak v práci, tak při focení.

Fotky z dronů jsou o překvapivých pohledech. Baví vás právě tohle?
Za sedm let, co s dronem létám, už mám čich na místa, ale je to stále o překvapení. Jezdím hodně s kamarády po světě a oni se často diví, proč zrovna prudce brzdím s autem a chci vzlétnout. Vnímají krajinu jinak. Já ji sleduji prostě jako kolibřík.

Kde třeba?
Z poslední doby to bylo v Malajsii, kde je na ostrově Langkawi „Eagle square“ s obrovskou sochou orla, kterou fotí většina lidí ze země. A když jsem tam vzlétl, ohromil mě tvar náměstí do hvězdy, struktura dlažby a vzniklé ornamenty. To místo si zasloužilo pohled shora. Turisti, kteří se kolem mne shlukli a sledovali vše na obrazovce ovladače, vášnivě pokřikovali a byli nadšení stejně jako já.

Podle čeho si místa vybíráte?
Místa, která chci navštívit a fotografovat, si už vybírám velmi pečlivě. Na některá se ale rád vracím. Fotografova Mekka je určitě Island, který jsem za dva roky navštívil třikrát. Je to planeta na planetě. Můžeš tam vidět modré, šedé i bílé bahno, červený dým, rezavou zeminu, tyrkysovou vodu, černý písek. To je nádherné a fotky shora taky. Jako protipól barevnému Islandu mě fascinují pouště, které jsem nedávno fotil třeba v Jordánsku, Izraeli, Emirátech či Ománu.

Může si dneska člověk jen tak vzlétnout?
Změnilo se to hodně. Před sedmi lety jsem mohl vzlétnout málem uprostřed náměstí. Technika se ale rozvíjela rychleji než zákony, které postupně přijímali po celém světě. Třeba ve Spojených státech si musí zaregistrovat každý majitel dronu výrobní číslo, aby věděli, kdo jej ovládá. Jedno pravidlo, které by rozhodně měli dodržovat všichni, je nevzlétnout u letiště. Porušováním zákonů se totiž zvyšují restrikce a pak to dopadne podobně jako na Slovensku, kde už bez povolení nemáš šanci vzlétnout.

Na to je nějaký úřad?
Je to Ústav civilního letectví, kde se řeší takové případy. Před cestami je to často tak, že se ani tolik nepřipravuju na to, co navštívím, ale vždy se připravuju na pravidla a podmínky tak, abych věděl, že třeba v Maroku není šance vzlétnout a hrozí zabavení stroje. Známému se to stalo před třemi lety a dron dodnes neviděl.

Bál jste se někdy na cestách?
Dva roky zpět jsem byl ve Švýcarsku na ledovci, kde jsem si uvědomil, jak může být příroda nebezpečná. Vyšel jsem ráno zachytit východ slunce a sto metrů od Mönchsjochhütte, ve které jsem spal, udělal dva kroky z vyšlapané cestičky směrem do sněhu a propadl se až po lokty do trhliny ledovce. Bylo to v šest ráno, nikde nikdo. Nakonec jsem se vydrápal nahoru sám, a pak si říkal, že by mě tam asi těžko někdo hledal. Nepropadnul jsem se celý díky tomu, že jsem měl brašnu od foťáku a batoh, o který se pád zastavil.

Co se vám honilo hlavou?
Došlo mi, že na horách by amatér, jako jsem já, měl dávat absolutní pozor. Jsou místa, která překvapí. Okouzlen vycházejícím sluncem u nejvýše položené chaty ve Švýcarsku jsem udělal chybu a mohlo to dopadnout špatně.

Daří se vám cestovat s dobrými parťáky?
Parťáci na cestách jsou vždycky fajn, to je fakt. Máš si s kým povídat, podělit se o zážitky a při průšvihu o koho opřít. Před třemi lety jsem se spojil s cestovatelem Ivo Petrem, týpkem z Karviné či Mordoru, jak ji nazývá on. Stal se mým vzorem i učitelem a musím říct, že jsem rád zase žákem. Na našich výletech se hodně improvizuje, cestujeme nízkonákladově, spíme pod stany, často si vaříme sami. Nejvyšší položkou bývají letenky, ale i ty často vychytávám přes různé aplikace. Program cesty tvořím rámcově a někdy nečekaně dostává spád.

Je to svoboda?
Ano, pro mne svoboda vypadá právě takto. Zase jsme u toho, že po dvaceti letech, kdy musíš mít všechno na milimetr přesně, si můžeš dělat vlastně, co chceš. Ráno se vzbudíš někde ve stanu u řeky, večer jsi na nějaké hoře a na druhý den u moře, aniž bys to do detailu plánoval.

To je štěstí, ne?
Je to asi únik z drsné pracovní reality.

Opravdu?
Zkusím takový příklad. Posledních deset let jsme se snažili sehnat do party mladého kluka, najít někoho třeba na škole, kde se učí stolařině. Nepodařilo se to. Vidím, že na stavbách potkáváme strašně málo mladých lidí. Teď mi bylo padesát, ale kdyby mi bylo dvacet a měl jsem v hlavě, co mám dneska, věděl bych, že život u řemesla bude super.

Podepsal byste se pod heslo, že řemeslo má zlaté dno?
Pod to bych se podepsal určitě a klidně i vlastní krví.

Jak často si zajdete na pivo?
To, že tady sedíme u piva, je trochu zvláštní. Lidi, co mě znají, vědí, že normálně nepiju. Pivo si dám na osvěžení, když slezu z kola nebo když jdu trek někde v horách. Nejsem chlap, který by šel posedět na pár piv. S kamarády ale držíme dýchánky každé první pondělí v měsíci a to si k večeři pivko dám. Možná je to i věkem, že si člověk uvědomí, že je třeba o sebe začít více dbát.

Kolik piv jste schopen vypít za večer?
Myslím si, že můj rekord jsou tak tři piva.

Koho byste pozval na pivo?
Napadla mě jedna postava, a to je Richard Konkolski. Rád bych s ním zašel na pivo a poslechl si některé z nepřeberné řady jeho příhod. Pokud někdo neví, kdo to je, ať si to zjistí. Chlápek, který má přes sedmdesát let, ale cítíš se vedle něj jako bys ty měl sto. Když jsem jej fotil v ateliéru, hrnul na mě příhody kadencí kulometu. Úžasný člověk.

Co považujete za nejkrásnější okamžik v životě?
Narození dcery, což bylo krásné i úsměvné. Když jsme jeli do vítkovické nemocnice, tehdy v roce 1998 ještě nebylo běžné jít k porodu, takže jsem seděl v sesterně a čekal. Věděl jsem, že je žena na sále. Najednou vešla sestřička, otevřela ledničku, vypila deci mléka a s bílým vousem od něj, říká, jo, zapomněla jsem vám říct, že máte dceru a zabouchla za sebou dveře. Seděl jsem sám uprostřed sesterny a byl v šoku. To byl jeden z krásných momentů včetně svérázně podané informace o naší Barči.

Jste hrdý otec?
Barča studuje druhým rokem v Anglii a přiznávám, že cítím hrdost, že to dokázala. Ono není jednoduché studovat v zahraničí, vzít si obrovskou půjčku a vědět, že ty peníze bude splácet třicet let. I to byl jeden z životních vrcholů, když mi sdělila, že se do toho pustí. První měsíce byly těžké, sem tam si s mámou poplakala. Teď skvěle zvládá školu, má dvě brigády, bydlí v pronajatém domečku a hlavně je šťastná.

Co je nejdůležitější v životě?
Nabízí se říci rodina, ale když tady sedíme všichni u stolu a uvědomím si, že žena má po docela vážné operaci, je to hlavně zdraví.

Kam se chystáte?
Chystám se do Portugalska, kde jsem byl už v únoru. Chci jít osmdesáti kilometrový trek po krásném pobřeží mezi městečky Odeceixe a Vila Nova de Milfontes. V únoru tam byla zima, ale teď je kolem dvaceti stupňů, což je ideální pod stan. Pak se chci dostat do Lisabonu a do Porta a taky do údolí Douro. Vyfotit život místních vinařů a ochutnat portské. Potom v červnu letím na trek s Ivo Petrem do Řecka. To jsou dvě nejbližší místa, kam se chystám, a těším se na focení.

Tak šťastnou cestu!

Během našeho povídání s Radimem Kolibíkem jsme v restauraci Sbeerka, která se zaměřuje mimo jiné na pestrou nabídku piv z malých pivovarů, vyzkoušeli kompletní degustační menu.

Na čepu byl polotmavý i světlý ležák z pivovárku Morava, bavorský „Hefeweissbier 12°“ a dále speciály jako Single Hop Ale „Barbe Rouge 13°“ z pivovaru Mazák, „Mosaic APA 13°“ z pivovaru Továrna, Brown Ale „Waffle Dance 14°“ z pivovaru Raven a „Citra IPA 15°“ z pivovaru Křikloun.