Máme být na co pyšní, říká ředitelka Ostravského muzea Jiřina Kábrtová

Jsem člověk, který má hodně zájmů, nebo lépe řečeno, kterého zajímá téměř vše. Na střední škole mě bavila čeština – neměla jsem obvyklé problémy s diktáty, ale nejvíc jsem četla a zajímala se o literaturu. Kromě jiného jsem hrozně ráda četla díla, ve kterých se promítala historie. Česká samosebou – vždyť kdo by nechtěl znát příběhy svých „předchůdců“, ale já třeba několikrát přečetla Šolochovův Tichý Don a příběhy donských kozáků mě uchvátily. Dalším oblíbeným předmětem byla biologie a to i její neživá část, kterou někteří moji spolužáci přímo nenáviděli. No a po gymnáziu – tehdy nebylo vůbec lehké dostat se na vysokou školu, kterou jste si vybrali – zvítězila geologie. Ta odborná na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Úžasných pět let. Bezvadní kantoři, super spolužáci, fakulta s botanickou zahradou, výlety do okolí Brna, exkurze, mapovací kurzy – prostě studium, na které se nezapomíná. Ale Ostrava je moje Ostrava. A tak už v průběhu studií jsem o prázdninách brigádničila v muzeu a osudově to tak mělo být, že jsem od vedení svého oboru dostala povolení a ještě před ukončením školy jsem od 1. břzna 1977 nastoupila na poloviční úvazek v Ostravském muzeu. Diplomku jsem obhájila, státnice udělala a 1. července 1977 jsem se stala plnohodnotným odborným pracovníkem pro obory sbírkový fond mineralogie, petrografie.

Celé muzeum – sbírky, expozice, výstavní prostory, pracovníci – vše sídlilo v objektech s číslem popisným 1 na Masarykově náměstí, především v památkově chráněné budově staré ostravské radnice. Základní funkce muzea byly stejné jako dnes, oblast zájmu muzea bylo Ostravsko, což je dodnes, s velkým zájmem o Ostravsko-karvinský revír a těžbu uhlí, což dnes pro změnu není.

Vše bylo svázáno s režimem, který tenkrát vládl. Přírodovědci to ani tak nepociťovali, v přírodě se politika neprojevuje v takové míře, a my geologové jsme měli práce dost, protože se ve velkém těžilo uhlí a v horninách v podloží či nadloží se nacházely zkameněliny, zajímavé horniny i minerály. Historici na tom byli hůř a místo zajímavých, například středověkých témat se řešila výročí založení KSČ či Klement Gottwald a Ostrava, Vladimír Lenin a jeho idea… Abych ale nebyla zaujatá – objevila se i témata Leoš Janáček dramatik, Jan Šoupal, Dřevo v architektuře či Botanické akvarely Otakara Kiliána, vzpomínal se Vojtěch Martínek, Petr Bezruč, Vilém Wünsche a jeho horníci, a řada dalších podobných témat. Úžasná byla bienále s orchidejemi – Orchideje s drahými kameny, se secesní keramikou, s módou, s českým sklem, s porcelánem či secesí. Šest výstav, na které stáli lidé frontu až na náměstí. To se naposledy podařilo v roce 2011 u výstavy Král, který létal.

Od roku 1990 začalo výstav přibývat – předtím bylo čtyři až pět výstav ročně, odborný pracovník zpracoval scénář, případně vybral předměty a nastoupila skupina výtvarníků a aranžérů, vždycky byli minimálně čtyři, a s tehdy dostupnými prostředky výstavu realizovali. No a v roce 1997 už bylo výstav 16. V současné době využíváme opravdu všechny prostory a kromě svých stěžejních výstav dáváme prostor i našim partnerům. S odstupem těch čtyřiceti let se na to dívám asi takto – tehdy v době socialismu byla prezenční činnost muzea opravdu poplatná době, teď se snažíme vybírat zajímavá témata a v rámci toho ukazovat v kontextu dějin i Ostravu. A myslím, že máme být na co pyšní.

Určitě zásadní změnu přinesla změna režimu, otevření hranic, zejména v rámci Evropy. Navázali jsme spolupráci se spoustou muzeí, vyměňujeme si výstavy, zapůjčujeme sbírkové předměty, zapojujeme se navzájem do projektů – jak odborných, tak prezentačních. Pro chod muzea byla rozhodující generální rekonstrukce budov v objektu Masarykova náměstí v roce 2003 a také získání dvou velkých budov, kam jsme přemístili depozitáře. V roce 2009 jsme otevřeli nové expozice a prostor dostala i historie Ostravy, která do té doby citelně chyběla. Na evropské finance jsme si sáhli v roce 2010, kdy jsme revitalizovali výstavní prostory. Klimatické i bezpečnostní prvky jsou na takové úrovni, že přestože je to už téměř 6 let, co jsou v provozu, pořád jsou v širokém okolí jediné. Tedy takové, o kterých pan docent Kuthan z Národní galerie prohlásil, že by do nich půjčil cokoliv. A taky že půjčil – sochy z dílny Mistra Michelské madony (14. století) nebo originály maleb Lucase Cranacha (16. století).

Jsme příspěvkovou organizací města a já sama na jednání s vedeními chodím posledních 16 let jako hlavní „vyjednávač“, předtím jsem občas chodila, když vedení muzea nemohlo. A nemůžu si stěžovat. Myslím, že je lepší, když o muzeu rozhodují lidé, kteří mají vztah ke kultuře, k Ostravě samotné, a než rozhodnou, vždycky se zeptají na správnost, případně pozmění co je potřeba. Do Prahy na Ministerstvo kultury by se mi pro úkoly nebo pro finance jezdit nechtělo. A musím říct, že doposud vztahy mezi vedením města a Ostravským muzeem byly a snad i nadále budou korektní a velmi dobré.

Jsem docela pyšná na to, že kromě klasické muzejní práce, spousty zajímavých výstav, publikací a přednášek, se „vetřeme“ i tam, kde by nás mnozí nečekali, jde například o náš podíl na japonských a korejských dnech v Ostravě v loňském roce, každoroční tvůrčí dílničky v rámci Festivalu v ulicích a řada dalších akcí. A moc mně těší úspěch toho, co je naopak nám vlastní, co organizujeme – Ostravské muzejní noci, Masopustní veselice, programy pro seniory nebo třeba workshop Dírkové fotografie. Musím říct, že v každoročních rozborech hospodaření kromě tabulek a grafů přibývá stránek, kde jsou tyto naše aktivity rozepsány.

Na jaké zajímavé akce se mohou návštěvníci letos těšit?
Myslím, že naší výstavou Seznamte se: William Shakespeare přispíváme důstojně k Shakespearovské Ostravě 2016, kdy všichni vzpomínáme 400 let od úmrtí geniálního dramatika. Výstava končí 18. září stejně jako JapanDo, která nás zavede do krajiny pro nás lákavé a zároveň ne pro všechny dostupné. Potom bude následovat výstava, která vzpomíná 130. výročí pádu řetězového mostu přes Ostravici (v místech dnešního Sýkorova mostu) a abychom nezaostali za celou republikou v oslavě 700 výročí narození Karla IV., tak si připomeneme všechny koruny, které měl na hlavě (nejen tu svatováclavskou korunovační). A těch korun bude podstatně víc. Přivezeme sbírku jednoho z nejznámějších německých klenotníků pana Jürgena Abelera z Wuppertalu, který měl zajímavého koníčka. Jezdil po „pokladnicích“, studoval originály, zhotovoval nákresy, sháněl fotografie – prostě sbíral podklady a díky svému umu zhotovoval věrné kopie královských korun. A jako zlatník a klenotník se snažil co nejvíce používat pravé materiály (zlato, stříbro, perly a dostupné drahé kameny). Je jen škoda, že vůbec prvního vystavení celé své sbírky a to u nás v Ostravě, která čítá asi 160 kusů, se pan Jürgen nedožil. My jsme měli od něj půjčenu kopii koruny z Cách na výstavě Král, který létal a ještě jsme se s ním setkali. Je ale možné, že přijede paní Abelerová se svým synem. Moc se na výstavu těším, protože tak jako ta naše svatováclavská i ty ostatní mají své příběhy a originály jsou rozesety v pokladnicích po celé Evropě. Bude zajímavé vidět je pohromadě. A v kolika zemích Evropy „vládnou“ ještě králové, královny či kněžny a knížata…