Ladislav Mrkvička začínal v Ostravě jako vyhazovač
Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.
S Jiřím Hrzánem v Ostravě v 60. letech vytvořili legendární dvojici. Jako příkladní svalovci měli tehdy takový respekt, že stačilo jen ukázat prstem a hornici prý sami skákali ven z hospod.
„Brávali jsme si dobrovolně zvláštní služby – vyhazovali jsme opilé dělníky z ostravského divadelního klubu, když se tam po půlnoci navalili, protože za komunismu bylo v noci všude zavřeno. Měli jsme takovou pověst, že když jsme těm obrům řekli, "vypadni", vypadli,“ uvedl Ladislav Mrkvička (1939) v jednom ze svých rozhovorů.
Jako trénovaný sportovec měl sice dobrou kondičku, ale ani jemu se nevyhýbaly úrazy. V Ostravě měl například vyhozenou plotýnku anebo když hrál Loupežníka v Čapkově hře, skočil ze dvou metrů a zlomil si nártní kost.
„Dodnes mám schovanou lékařskou zprávu, která zní: "Na jevišti skočil a špatně dopadl."
Vedle sportu propadl Ladislav Mrkvička také ženské kráse. Dokonce když Kačer v Praze zakládal legendární Činoherní klub, odmítnul kvůli lásce opustit Ostravu.
„Měl jsem tam velkou lásku. Kluci jako Hrzán, Kodet a režisér Kačer na mě byli strašně naštvaní. Ani Petr Čepek mi to dlouho nemohl odpustit. Byl můj nejlepší kamarád, až do smrti, byli jsme z jednoho ročníku."
Láska se jmenovala Slávka Špánková-Hozová a společně hráli na jevišti Divadla Petra Bezruče.
Ve známé ostravské scéně získal Ladislav Mrkvička své první angažmá. Působil zde v letech 1964 až 1967. A měl štěstí, protože byl od počátku obsazován do velkých rolí.
Kromě titulní role Čapkova Loupežníka se objevil třeba jako rytíř Des Grieux v Nezvalově Mannon Lescaut. V roce 1967 odešel na jednu sezónu do hradeckého divadla VÚ, ale už v roce 1968 ho v souvislosti s úspěšně se rozbíhající filmovou a televizní kariérou zlákala Praha.
Ostravu ale poznal ještě dříve, když jej nechtěli na pražské DAMU, protože se prý nevhodně choval na oslavě Majálesu v roce 1962. Nemohl tehdy dostudovat a po skončení vojny dostal umístěnku ve Vítkovických železárnách.
Do Ostravy se několikrát podíval i v novém tisíciletí, když sem zajížděl s pohostinským divadlem. Neminuly jej ani známé Shakespearovské slavnosti na Slezskoostravském hradě.
Návrat do města, kde začínal svou hereckou kariéru, byl pro ně ovšem spíše nostalgicky smutný. Zvláště jej mrzelo zbourání bývalé Karolíny, pověstné koksovny a továrny uprostřed města, podle Mrkvičky totiž měla hodnotu symbolické památky. Nenašel už ani čas navštívit své dříve tak oblíbené Beskydy.
Ve filmu se objevil už v mladistvé roli v roce 1953 a to v dramatu Olověný chléb v režii Jiřího Sequense, ten jej potom získal i pro spolupráci na kontroverzním seriálu Třicet případů majora Zemana, kde zaujal coby major Stejskal.
I přesto si Ladislav Mrkvička nikdy nezadal s politikou. Nechodil k volbám, nepodepisoval žádná prohlášení, byl skeptický k reformám, na začátku normalizace odmítl hrát pro sovětské vojáky.
Jeho skvělé divadelní okamžiky začaly v roce 1977 nástupem do Divadla Na zábradlí, kde v hvězdném hereckém i režisérském kolektivu proslul především jako Smerďakov v dramatizaci Dostojevského Bratrů Karamazových a jako Hanťa v dramatizaci Hrabalovy Hlučné samoty.
Po krizi Divadla Na zábradlí na přelomu 80. a 90. let nastoupil v roce 1991 do Národního divadla. V ND začínal rolí Jacquesa v Shakespearově komedii Jak se vám líbí.
Kromě herectví je Mrkvička i významným dabérem, namluvil například Matouše ve slavných komediích o Šimonovi a Matoušovi, a jeho zajímavý hlas mohli posluchači slyšet i v rozhlase. Stejně tak daboval své slavné kolegy Dustina Hoffmana nebo Jeana Paula-Belmonda.
Jeho zatím poslední výraznou rolí se stalo dramatické roadmovie Staříci, kde hraje po boku Jiřího Schmitzera.
Autor je filmový kritik a publicista