Dvacet let úsilí: bývalé Náměstí Komunardů už nese jméno kardinála Tomáška

Možná někdo ani neví, že se populární český kardinál narodil ve Studénce. Tam po něm pojmenovali základní školu, kde v rodině nadučitele Tomáška vyrůstal.

To se dříve jmenovalo Náměstí Komunardů podle francouzských revolucionářů. Od neděle 30. dubna však nese název náměstí Kardinála Tomáška. Přestože prostranství před dominantou kostela Krista Krále svým charakterem příliš nepřipomíná klasické náměstí, už od roku 1931 neslo název Náměstí Svobody, jen za protektorátu bylo bez jména. V roce 1945 byl obnoven původní název a v roce 1963 jej pojmenovali po francouzských revolucionářích.

Kdo to byli komunardi? Wikipedie uvádí, že takzvaná Pařížská komuna, francouzsky La Commune de Paris, byla radikálně socialistickou a revoluční vládou, která držela moc na území Paříže od 18. března do 28. května roku 1871, než byla potlačena regulérní francouzskou armádou v takzvaném Krvavém týdnu. Její členové se nazývali komunardi.

Dvakrát Ostrava přejmenování náměstí odmítla

Mluvčí ostravského-opavského biskupství Ondřej Elbel sdělil, že slavnostní setkání veřejnosti a zástupců obvodu Svinov k přejmenování místa na Náměstí kardinála Tomáška se v neděli uskutečnilo v kostele v Ostravě-Svinově. „Ten totiž v tomto chrámě slavil svou první mši v roce 1949 po tajném biskupském svěcení,“ sdělil Ondřej Elbel.

Dodal, že úsilí úředně „přepsat“ modrou cedulku na samoobsluze u svinovského kostela se místnímu farníkovi Leo Žídkovi podařilo dotáhnout do úspěšného konce po více než dvaceti letech.

„Žádost na přejmenování náměstí podle kardinála Tomáška nebo Krista Krále jsme poprvé podali v roce 1999. Tehdy to bylo magistrátem zamítnuto. Když jsem se o to samé pokusil podruhé, zůstalo to opět bez reakce. Až když jsem podal žádost loni v květnu, příslušná komise na Magistrátu města Ostravy žádost schválila,“ popisuje Leo Žídek.

Komunardé vyznávali násilí, Tomášek řešil věci jinak

Hlavní myšlenkou iniciátora přejmenování je ukázat, že násilí k ničemu dobrému nevede. „Předtím se náměstí jmenovalo po komunardech. Komunardé byli revolucionáři, kteří chtěli dosáhnout násilím nápravy věcí veřejných. Doplatili na to. Ničeho se nedosáhlo a bylo kvůli tomu několik tisíc mrtvých. Násilí zkrátka není řešení a nevede k ničemu dobrému. Je to jen řetězení zla, kdy jedna strana oplácí té druhé,“ popisuje Leo Žídek.

Podle něho je příběh kardinála Tomáška odlišný. „Přejmenováním vyzdvihujeme, že se věci dají řešit i jinak – bez násilí. Pan biskup Tomášek se ke zlu postavil právě takto a nakonec zvítězil. V roce 1989 se postavil za národ bez jakéhokoliv násilí. Tímto ho chceme ocenit a jsme rádi, že se nám podařilo přejmenování dosáhnout,“ uvádí Žídek.

Duka: Tomášek je symbolem toho, že člověk nesmí utéct

Slavnostní uvedení nového názvu se uskutečnilo 30. dubna po nedělní mši svaté. „Zpívali jsme Tomáškovu oblíbenou píseň Slunce ať svítí, kde jsi ty. Poté jsem venku požehnal náměstí jako místu, kde se lidé shromažďují. Pokračovali jsme k nově instalované tabulce,“ ohlíží se za nedělní slavností svinovský farář P. Jan Larisch.

Dopisem oslovil účastníky setkání pražský arcibiskup Jan Graubner a také jeho předchůdce Dominik Duka. „Ona skutečnost bohoslužby v roce 1949 po tajném svěcení tehdejšího pana biskupa, později arcibiskupa a kardinála Františka Tomáška, je určitým symbolem. Symbolem toho, že člověk i ve chvílích, kdy se ocitá v největším ohrožení, nesmí utéci, nesmí se uzavřít, ale musí mít odvahu jít za cílem, který mu byl vytyčen a se kterým se ztotožnil. Takovouto odvahu, myslím, potřebuje také současný člověk a současná společnost,“ napsal farnosti k neděli Dobrého pastýře kardinál Duka.

Usměvavý muž vnitřního ohně a věřící v pravdu

A jak na kardinála Františka Tomáška vzpomíná jeho rodná Studénka? Muž, který se tu narodil 30. června roku 1899, byl usměvavý, klidný, důstojný muž, plný vnitřního ohně a pevně věřící ve svou pravdu. Byl nepokořený a přesto plný pokory. Od konce osmdesátých let veřejně bránil lidská práva a občanské svobody, odvážně vzdoroval totalitní moci. Vzezřením jakoby prostý, poddajný a moravský kněz, ve skutečnosti neobyčejně vzdělaný, moudrý, rázný, odvážný a skromný člověk s hlubokým sociálním cítěním, píše se na webu města Studénka.

Rozvětvený rod Tomášků je zakořeněn ve Studénce. Kardinálův děd, rovněž František, hospodařil na gruntě čp. 57. Jeho syn František vystudoval v Těšíně a po krátkém působení ve Studénce vyučoval na Ostravsku. Počátkem roku 1897 byl povolán za nadučitele do svého rodiště.

V šesti letech se stal polovičním sirotkem

Kardinál František Tomášek se narodil 30. června 1899 jako druhý nejstarší syn tohoto místního nadučitele a varhaníka a jeho manželky Zdenky, rozené Vavrečkové, pocházející z nedaleké vesnice Košatka. František měl celkem pět sourozenců, tři bratry a dvě sestry. Celá rodina bydlela ve Studénce v budově tehdejší nové školy, která se stala rodným domem všech šesti dětí.

Františkův otec umírá v mladém věku jako jednačtyřicetiletý 9. února 1906 a František se v šesti letech stává polovičním sirotkem. Po otcově smrti vychovává Františka Tomáška společně s dalšími pěti sourozenci pouze matka, která ovdověla ve svých dvaatřiceti letech.

Budoucí kardinál František Tomášek a jeho starší bratr Bohumil začali studovat na Slovanském gymnáziu v Olomouci, kam se později přestěhovala také maminka s ostatními dětmi. František v roce 1918 odmaturoval a krátce pobyl na vojně, protože ještě před odchodem na frontu onemocněl tuberkulózou a byl propuštěn jako invalida. Poté vstoupil do kněžského semináře na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a pokračoval ve studiích.

Aby se dostal k přísně střeženému arcibiskupovi, přelezl plot

Po svém vysvěcení na kněze 5. července 1922 působil František Tomášek jako katecheta v Olomouci-Pavlovicích a Kelči u Hranic na Moravě. V době okupace v letech 1940 až 1945 zastával místo učitele na Arcidiecézním bohosloveckém učilišti v Olomouci a zároveň post inspektora vyučování náboženství v okresech olomoucké arcidiecéze.

Po skončení druhé světové války se František Tomášek vrací na své místo na olomoucké bohoslovecké fakultě, kde jej v roce 1947 jmenoval prezident republiky mimořádným profesorem pedagogiky katechetiky.

Dne 12. října 1949 jej papež Pius XII. jmenoval světícím biskupem olomouckým. Biskupské svěcení přijal tajně v Olomouci z rukou tehdy internovaného olomouckého arcibiskupa J. K. Matochy dne 14. října 1949. Aby se k internovanému a přísně střeženému arcibiskupovi František Tomášek vůbec dostal, musel přelézt plot a vplížit se do paláce za tmy zadním vchodem. Za biskupské heslo si zvolil „Laxabo rete - Rozprostřu sítě“ jako připomínku marného lovu rybáře Šimona-Petra.

V táboře čelil zastrašujícím výslechům a surovému zacházení

Na fakultě přednášel do 30. června 1950, kdy byla jeho činnost státními orgány zastavena. Od ledna do července 1951 působil jako administrátor farnosti Bohušov u Krnova, ale 23. července 1951, v době nejostřejších zásahů komunistické moci vůči katolické církvi, byl Tomášek internován v pracovním táboře pro kněze v bývalém premonstrátském klášteře v Želivi, který byl táborem pro osoby politicky podezřelé. Spolu s více než čtyřmi sty spoluvězni byl vystaven zastrašujícím výslechům, surovému zacházení a ponižujícím pracím, které měly zdeptat kněžské osobnosti.

Často byl posílán na nucené práce do kamenolomu. V Želivě prožil biskup Tomášek tři roky. Jeho propuštění napomohla „západní nepřátelská propaganda“, která tvrdila, že u nás neexistuje náboženská svoboda. Aby režim uchlácholil věřící před volbami v roce 1954, byli někteří církevní hodnostáři propuštěni. Mezi nimi, dne 28. května 1954, i biskup Tomášek, který přitom nikdy nestál před soudem. A režim mu povolil působit jako administrátor farnosti v Moravské Huzové u Olomouce, kde byl v letech 1954 až 1965.

V roce 1968 upozornil na pronásledování církve a doufal, že to skončí

František Tomášek se stává významnou osobností české katolické církve. Komunistická moc jej považuje za člověka schopného podřídit církev komunistickému režimu a tak se Tomášek stává partnerem komunistů při jednáních o vztahu československého komunistického státu a katolické církve. A účastní se v roce 1962 druhého vatikánského koncilu. Z Československa se jeho zasedání směli účastnit pouze tři slovenští biskupové a biskup František.

Dne 18. února 1965 papež Pavel VI. jmenoval Františka Tomáška apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, když kardinálu Josefu Beranovi nebylo dovoleno ujmout se úřadu arcibiskupa a byl nucen opustit Prahu. Biskup Tomášek převzal arcidiecézi 11. března 1965.

Na jaře roku 1968 František Tomášek vydal prohlášení, ve kterém výslovně upozornil na pronásledování církve v předchozím období komunismu, a vyjádřil naději, že toto období končí. Žádal také, aby byla v zemi obnovena možnost svobodného působení církve. Při jednáních se státem docílil toho, že většina biskupů se mohla znovu ujmout svých úřadů a dalších ústupků státu.

Odmítl podepsat Chartu 77 kvůli exkomunistům v ní

Během následujícího období normalizace se stále častěji a ostřeji vyslovoval proti režimu i jeho konkrétním krokům a stával se jednou z vůdčích osobností protikomunistického odporu. Papež Pavel VI. jmenoval Františka Tomáška dne 24. dubna 1976 kardinálem „in pectore“, bez zveřejnění jména.

Přestože se proslýchalo, že kardinálem v papežově srdci je právě František Tomášek, s jistotou se to veřejnost dozvěděla až o rok později. Jeho působení však nebylo snadné - bylo poznamenáno provokacemi, snahou o diskreditaci a otevřeným nepřátelstvím státní moci, ustavičným sledováním a „domluvami“, aby neprovokoval věřící svými vystoupeními.

Dokonce i do katedrály sv. Víta musel jezdit z arcibiskupského paláce v automobilu, aby svou přítomností nepovzbuzoval věřící. Přesto se do jeho okruhu dostávali stále blíže lidé, kteří lpěli na duchovní, mravní a lidské obnově českého národa.

Kardinál František Tomášek odmítl v roce 1977 podepsat Chartu 77, aniž by ji však odsoudil. Později to zdůvodnil tak, že v jejích řadách bylo příliš mnoho exkomunistů, které znal z dřívějška a kteří podle něj nebyli o nic lepší, než současné vedení státu. Kardinál časem svůj postoj změnil a počátkem 80. let již Chartu 77 podporoval.

Měl ostré spory s režimem, účastnil se svatořečení svaté Anežky

V osmdesátých letech 20. století pak kardinál Tomášek stále otevřeněji a razantněji vystupuje na obranu lidských práv a (nejen náboženských) svobod, navazuje přitom mnohé významné vztahy s československým disentem, tedy protikomunistickou politickou opozicí.

V březnu 1982 došlo k definitivnímu vyostření jeho střetů s komunistickou vládou, například ostrý střet mezi vládou a církví vyvolaly oslavy 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje v dubnu 1985 a následná pouť na Velehradě 7. července. V listopadu 1987 vyhlásil Desetiletí duchovní obnovy národa, jako přípravu na milénium mučednické smrti sv. Vojtěcha, poté 1. ledna se postavil za petici nazvanou Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v Československu, která požadovala obnovení demokratických a náboženských svobod a která poté získala přes půl miliónu podpisů.

Ač velmi nemocen, vykonával veškeré pastorační úkony, jsa bedlivě sledován policií. Přesto v roce 1989 odletěl do Říma na svatořečení blahoslavené Anežky České, kdy během jeho pobytu ve Vatikánu došlo v Československu k propuknutí sametové revoluce. Jeho prostřednictvím jakoby Anežka žehnala celému národu na cestě k opětovnému získání svobody.

Byl srdečný a vlídný k prostým lidem

Dne 21. listopadu 1989 vydal kardinál Tomášek prohlášení, kterým podpořil revoluci a demokratické změny v Československu. Během následujících dvou let vedl církev v období, kdy končilo její pronásledování a její podzemní část vycházela z katakomb.

V roce 1990 se splnil jeho sen, když přivítal a doprovázel papeže Jana Pavla II. na jeho první návštěvě Československa. Jelikož už nemusel mít obavy, kdo ho nahradí, požádal kardinál Tomášek o zproštění z úřadu pro vysoký věk a 26. března 1991 se jeho nástupcem stal Miloslav Vlk.

V létě 1992 byl kardinál a arcibiskup pražský František Tomášek hospitalizován v nemocnici a 4. srpna 1992 v Praze umírá.

Opravdová skromnost se u něj pojila s hlubokým sociálním cítěním, neboť sám vyrůstal v obtížných sociálních poměrech a v životě musel snášet hrubé bezpráví. Srdečný a bezmezně vlídný byl jeho vztah k prostým lidem. Nemusel to ani říkat, ale každý, kdo se s ním setkal, poznal, že má lidi rád, a že si váží každého poctivého občana.

Za dobu své vysoké funkce navštívil Tomášek Studénku v roce 1969 při biřmování a v roce 1980 při příležitosti stého výročí vystavění farního kostela sv. Bartoloměje. V roce 1990 byl jmenován čestným občanem města Studénka a roku 1993 byla na budově školy, kde se kardinál narodil, odhalena pamětní deska, která připomíná, že právě tady přišla na svět jedna z největších postav moderních dějin církve v našem státě.